O divadle

Toulky Jaroslava Tučka divadelním Brnem

Mudrování nad divadelním experimentem HaDivadla K antropocénu

Jsme na cestě k nebytí. My všichni, co jsme se narodili … K zániku spěje i naše planeta.

Zaujala mě sloganová souvětí z propagačního letáku HaDivadla:

Naše společnost neví kudy kam, ale jedna z možných budoucností je blízko. Planeta se dnes, v interpretaci vědců i aktivistů, nachází ve své poslední etapě, věku antropocénu.

Fagocén, polemocén, kapitalocén – žraní, kybernetika a smrt (smyslu).

Zůstává legrace. Futuro-show. Exhibice. Inscenace je pojatá jako site specific

S pocitem vývojové spoluviny na konečnosti světa, jsem se vydal do Hadivadla na studiovou demenci o krizi ekologie a umění, autorské dvojice Matěj Nytra – Vojtěch Bárta, nazvanou K antropocénu.

V HaDivadle bylo uklizeno. Leskly se i schody. Z černého katafalku pod schodištěm trčely stvoly bílých květů. Snad odrůda velkohubých mořských sasanek. Schody se počaly pařit.

Parnatými výpary škobrtala černá krabice. Vydávala dřevité zvuky. Vrz a křup. Vrz a křup. Při každém křupnutí byla o schod níž …

Na sedmém schodu se zastavila.

Krabice vyprodukovala žluklou lidskou hlavu. Holou. Snad na tácu. Bílou rukou si přidržovala u úst kus rohlíku. K rohlíku mluvila deformované samohlásky, slabiky a slova.

E – e – graf – náška – před – náška –

Ústa nevěděla, zda mají kousat nebo tvarovat mluvu … Hlava hrála robota z roku padesát.

Dýmový opar obalil květiny, z bočních dveří vyplula plastová velryba, vytryskla z tlamy proud mokré vody a pozpátku odjela do šaten, sušit svůj drsný humor. Mokřadem foyeru se válela Wágnerova heroická hudba …

Hlava hrála robota z roku padesát … – hm – e – fekt – tivně – aha-

Z útrob černého katafalku vylezl bujný tvor. Mutant zvrhlosti přírody.

Srstnaté lidské tělo pohyby opičáka skákalo po platu, mluvou neandrtálce hlásalo: -hrou-cení-eko-systé-mů-mi-gra-ce-u-mě-lé-inte-li-gen-ce-těž-ké-ko-vy….

Za jeho zády, na zdi výklenku, se objevil nápis: This was the world

Opičák drmolil plamenná provolání.

Blokovat je. Byli biti. Řekni uhlí…Hlavně nemluvit s nimi. Protest. Dal bych si pivo. Pojďme šukat

Plošinka nad schody ožije. V mlžném oparu poskakují mladí lidé. Reproduktory tvrdí, že jde o skupinu divochů, která se setkala s bagrem.

Bagrista odhalí břich a sype divým lidem kondomy ve zlatém balení …

Později z igelitu vybalí kostku ledu a sekáčkem ji rozseká. Z ledu vytáhne kazetu, zuby ji zbaví ochranných blan a vloží do přehrávače.

Na schody vstoupí obrýlený Bertík:

Antropocén je věkem člověka. Antropocén je pojmem nepolitickým… Antropocén je člověkem zpolitizován

Brýlatý člověk vášnivě objasňuje vliv politické zvůle na klimatické změny ovzduší, na složení půdy planety a vysvětluje pojmy:

Thermocén je věk uhlíku, thanatocén érou zabíjení živých, fagocén dobou konzumu, fronocén ztrátou slušnosti a vztahu k přírodě, agnatocén ignorancí, polemocén finálním termínem všeho rozporného, kapitalocén

Zvýšil hlas:

Jsme zajedno – stop the capitalocén

Představitelé divochů dostali po stvolu umělých kytek, ostatní různé dárky. Možná i láhve vína …

Pochopil jsem, že futuro-show je u konce. Zvedl jsem se a mrazivým večerem spěchal k domovu.

V noci jsem měl ošklivý sen. Kdosi neviditelný mně odcizoval svršky. Já na to koukal a nemohl se dovolat pomoci …

A mobil mi vyklouzl z dlaně …

Jaroslav Tuček, 7. 3. 2016 Brno – Komín

 

Vojtěch Bárta, Matěj Nytra – K antropocénu Dramaturgie: Matěj Nytra. Výprava: Matěj Sýkora. Hudební spolupráce: Ladislav Mirvald. Režie: Vojtěch Bárta. Hrají: Jan Lepšík, Jiří Svoboda, Cyril Drozda a Jakub Bárta. Houf představovali: Marek Slováček, Kamila Hrnčířová, Anna Jurková, Dmitrij Kiktenko, Veronika Starová, Jan Flodr, Martin Rampáček, Amálie Bulandrová, Andrea Szopová, Libor Brzobohatý a další. HaDivadlo, scéna CED, premiéra 2. 3. 2018. Psáno z první reprízy 3. 3. 2018