Hudba

THE MADMEN Z BOSONOH (10. díl)

VĚRNOST MATEŘSKÉMU BIGBÍTU A NADŠENÉ FANYNKY

Sólový zpěvák Rudolf Böhm, bubeník Jan Korbička a doprovodný kytarista Pavel Honzák, pod nimi sólový kytarista Milan Ostrý a baskytarista Jaroslav Buček. Bigbítová skupina The Madmen z Bosonoh v roce 1970

Na podzim roku 1970 nastaly členům bigbítové skupiny The Madmen starosti. Sólový kytarista Ivo Pšikal dostal povolávací rozkaz nastoupit 1. října tehdejší povinnou dvouletou drezuru mezi vojáky. Bigbíťáci budou mít mezi sebou znatelnou „díru“. Nakonec, pro nedostatek vhodné náhrady, přijal provizorně tento post beglajtista Honzák.

Krátký čas před tím došlo k rozpuštění brněnské bigbítové skupiny The Griffins. Kontakt na jejich sólového kytaristu Milana Ostrého (*1950) poskytl baskytarista Jan Cimbálník (*1950–†2012) z rozpadlého bigbítu Great Inspiration. Ostrý se po domluvě dostavil na zkoušku The Mad­men. Na dotaz, zda zvládá skladbu Purple Haze od Jimi Hendrixe, Ostrý kývl. A tak si ji dohromady zahráli a bosonožský bigbít měl nového sólového kytaristu. Ostrý se hrdinně pustil do nacvičování celého dosavadního hudebního repertoáru The Madmen, složeného z převzatých i vlastních skladeb. A že jich bylo.

Brzy jim nového zřizovatele začala dělat Tělocvičná jednota Sokol Bohunice a celý bigbít se stěhoval do místní nepoužívané kuželkárny. Také v Bohunicích začali často vystupovat pro veřejnost. Buček s Korbičkou se tam dopravovali jeho starším typem motocyklu Jawou „pérákem“. Na to se pojí nemilá příhoda, kdy byli při jízdě domů ve stavu alkoholového opojení bez přileb přistiženi hlídkou Veřejné bezpečnosti, tehdejší policií. Zelená kontrolní trubička a pokračování v cestě domů pěšky. Naštěstí velká shovívavost, dnes nemyslitelná.

Nyní v místě kuželny projíždí tramvaj městské hromadné dopravy. Prostřednictvím Ostrého se ostatní seznámili se šikovným elektrotechnikem Šešulkou. Ten jím za úplatu sestavil stavebnicový výrobek československého HiFi klubu – stowattový zesilovač Tranziwatt 100. Šešulka na jedno bohunické vystoupení bigbíťáků z Bosonoh dovedl někoho z pražské skupiny The Rebels. Nikdo si již nevybavuje, kdo, že to byl. O Korbičku byl velký zájem. S přihlédnutím na jeho věk, z toho plynoucích závazků spojených s domovem, a také z důvodu loajálnosti vůči mateřskému bigbítu z toho nakonec nic nebylo.

„Medmenům“ se dostala do rukou magnetofonová nahrávka skladeb anglických Black Sabbath, v čele se zpěvákem Ozzy Osbournem (*1948), ze stejnojmenného gramofonového „elpíčka“. Všechny členy bosonožského bigbítu okouzlila. Takže se začalo s jejich nacvičováním. „Sabati“ se stali na dlouhou dobu hudební vizitkou „Medmenů“. Od této chvíle opustili vody bigbítu a zamířili do hard rocku a heavymetalu.

Půlrok rychle uběhl a to, co vyřadilo Pšikala z bigbítového dění, postihlo v dubnu 1971 i Ostrého. Nekompromisně se za ním na dva roky zavřela železná brána vojenských kasáren. Na řadu zase přišel záskok beglajtisty Honzáka.

Československý svaz mládeže (ČSM) je mrtev, ať žije Svaz socialistické mládeže (SSM). Členové The Madmen dostali nabídku zřizování novou bosonožskou masovou mládežnickou organizací. Že bude klub, že bude zkušebna, že bude všechno. Nebylo to tak od věci, protože nově založená mládežnická organizace měla za úkol vehnat všechnu organizovanou i neorganizovanou mládež pod svá kontrolovaná „křídla“ a byla ze začátku za tím účelem normalizačním vedením státu velmi štědře dotována. No, ale místo získání tak potřebného sólového kytaristy a světlých zítřků, byl ohlášen odchod Rudolfa Böhma do troubské taneční skupiny Akord. A aby toho nebylo málo, tak se Jan Korbička, místo pokusu dostat se na takzvanou večerní střední školu, a oddálit tak nástup mezi vojáky, musel ženit. S bigbítem u něj sice zatím ještě konec nebyl, ovšem, na podzim jej čekala rovněž „vojna“.

Honzák s Bučkem na tom byli s časovým horizontem lépe. Jeden měl průkaz neschopnosti splnit vojenskou službu, takzvanou modrou knížku, a druhý čtyři roky studií na vysoké škole před sebou. A tak všichni danou situaci brali jako křivdu. Následná načatá spolupráce s kytaristou Zdeňkem Blažkem (*1951) vyzněla po krátkém čase nějak „do prázdna“. Ubíhaly měsíce a nic podstatného se nedělo.

Jiří Donné