Rozhovor s Hanou Holišovou

S každou rolí vás čeká nové hledání

Hana Holišová patří k nejznámějším brněnským herečkám současnosti. Diváci ji znají nejen z mnoha divadelních rolí, které ztvárnila v Městském divadle Brno a na několika významných pražských divadelních a muzikálových scénách, ale také z televizních seriálů Velmi křehké vztahy (TV Prima), Četníci z Luhačovic (ČT) a Ulice (TV Nova). Nezapomenutelným zážitkem bylo její účinkování v zábavní TV show Tvoje tvář má známý hlas, kde excelovala v mnoha vystoupeních, která divákům doslova vyrazila dech. Kromě vítězství v první řadě této soutěže má ve své sbírce ocenění také Cenu Thálie 2012, titul Nejoblíbenější muzikálová herečka v anketě magazínu Musical-opereta.cz, 3x cenu Křídla od diváků MDB a další. Největším oceněním její práce je však stálá přízeň diváků a fanoušků, kterou si získává excelentními hereckými a pěveckými výkony. O jejich pěveckých schopnostech se můžete přesvědčit 30. října v brněnském SONO centru, kde vystoupí jako hlavní hvězda koncertu Hana Holišová & NEW TIME ORCHESTRA. Program #2019 láká na mix swingových, muzikálových a filmových melodií, funky, soul a hity světové i české pop music. Rozhodně se máte na co těšit.

Hanka nám věnovala chvíli času v pauze mezi divadelní prací, natáčením pro televizi a přípravou na koncert a odpověděla nám na několik otázek, které možná odhalí tajemství jejího úspěchu.

Pocházíte z umělecké rodiny, takže na divadelní prostředí jste zřejmě zvyklá od dětství. Pamatujete si na svoji první hereckou zkušenost? Jaká role či aktivita to byla?

Jako první jsem stoprocentně herecky testovala svoje rodiče a hrála na ně cokoliv, když se to zrovna hodilo. Když mi bylo dvanáct, v jednom představení, kde hrála moje maminka, potřebovali několik dětí. Já se neskutečně těšila, protože mi divadelní prostředí připadalo magické a dobrodružné. Po pár zkouškách se ale rozhodlo, že sníží počet účinkujících dětí a mezi těmi, které vypadly jsem byla i já. Byla jsem hrozně nešťastná a rozhodnutá udělat vše pro to, abych tam mohla zůstat. Šla jsem k sousedům, ke kamarádce, našla jsem v telefonním seznamu číslo na paní režisérku toho představení a zavolala jí. Dodnes to nechápu, ale prostě jsem ji nějak ukecala a ona mi dovolila ve zkoušení pokračovat. Mamince jsem to neřekla a doufala jsem, že až přijdu další den na zkoušku do divadla, nějak mi u rodičů projde to, že jsem situaci vzala do vlastních rukou. Prošlo a já v tom představení celá šťastná účinkovala. Asi nějaká první vnitřní touha po uměleckém vyžití. Potom ale nic podobného nenásledovalo a ani si nepamatuju, že bych o další takové příležitosti usilovala. Další kroky tímto směrem přišly až ke konci střední školy.

Kdy jste se rozhodla pro profesionální hereckou dráhu? Jak přišel nápad studovat herectví?

To právě přišlo poměrně pozdě, až na Střední pedagogické škole, kde jsem poprvé víc začala zpívat, a až při rozhodování kam na vysokou školu, zazněl ze strany mého tatínka nápad, ať to zkusím na herectví na JAMU. Nebyla to žádná dlouhodobě plánovaná akce nebo touha, přišlo to jen tak, zkusila jsem to a prostě to vyšlo.

Podporovali vás rodiče ve vaší volbě?

Maminka se o mě ze začátku bála, že nemám vhodnou povahu do uměleckého světa, ale podporovala mě vždy ve všem a moc mi pomáhala, stejně tak tatínek.

A jaká byla vaše první profesionální herecká role?

Ke konci studia na JAMU jsem udělala konkurz na roli Katy Seldenové ve Zpívání v dešti v Mahenově divadle v Brně. Když se za tím dnes ohlédnu, tak vlastně moc obdivuji odvahu tvůrčího týmu, který mi tenkrát dal svou důvěru a tuhle velkou roli mi svěřil, protože jsem za sebou v tu chvíli neměla žádnou větší hereckou zkušenost.

Co se vám na hereckém povolání nejvíce líbí? Co přináší herectví do vašeho života?

To, že můžu dělat práci, která je i mým koníčkem, považuji za velké štěstí. Vyhovuje mi, že nemám stereotypní povolání a potkávám díky němu spoustu zajímavých a inspirativních lidí z různých oborů.

A co považujete u herectví za nejtěžší?

Je toho víc, rozesmát diváka chytře a nepodbízivě považuji za těžší úkol než ho rozplakat. Obdivuji herce, kteří si roli dokážou vystavět technicky a racionálně a zároveň do toho umí vložit i své emoce, sami sebe a působit autenticky. Když hraju divadlo a když jsem před kamerou, je to jiný druh herectví, je potřeba uvnitř přepnout a najít tu správnou míru. Projev před kamerou musí být daleko civilnější a přirozenější než na jevišti, kde energie musí dojít až do posledních řad. Snadné není ani to, že s každou rolí vás čeká nové hledání, nová cesta, v herectví to není jako v mojí „milované“ matematice, že se naučíte vzorečky, naučíte se počítat a máte v zásadě vyhráno.

V nekonečném seriálu Ulice hrajete už od roku 2014. Za tak dlouhou dobu se vám postava sympatické Veroniky Maléřové musela dostat „pod kůži“. Stává se vám, že se někdy zamyslíte nad tím, jak by nějakou reálnou situaci řešila tato seriálová postava? Opravdu funguje to, že diváci si herce natolik ztotožní s postavou ze seriálu, že se k vám chovají, jako k této fiktivní osobě? Jak se s tím vyrovnáváte?

Ne, takto nepřemýšlím. Spíš si občas při natáčení snažím vybavit situace ze svého života, které jsou podobné těm, které mám zahrát. To, že si mě lidé ztotožňují s postavou ze seriálu, je věc, kterou se snažím dlouho pochopit. Pravdou je, že seriál je plný témat z našich běžných životů, jsme v TV několikrát v týdnu a spousta lidí se s těmi příběhy našich seriálových postav ztotožňuje, protože zažívá něco podobného. Musíme se asi obrnit trpělivostí a naučit se to moc neřešit, co jiného s tím dělat?

Nemohu vynechat dotaz ohledně show Tvoje tvář má známý hlas, kde jste excelovala. S přehledem jste se stala absolutní vítězkou první řady této show. Vaše proměny byly až neuvěřitelné. Prokázala jste zde hereckou virtuozitu a nadprůměrné pěvecké a taneční schopnosti. Co bylo pro vás osobně nejtěžší při práci v této show?

To jsou milé komplimenty, děkuji. Já byla v takovém letu… zásadní bylo naučit se texty a choreografie za pár dnů a zvládat ještě množství dalších povinností, a to šílené tempo ustát po několik týdnů. Bavilo mě hledání výrazových prostředků daných osobností, které jsme měli ztvárnit a vystihnout to, co je pro každého z nich tak specifické, pokusit se zpěváky napodobit autenticky, aby to nevypadalo jako karikatura. Byl to velký zážitek po všech stránkách.

 

V roce 2012 jste získala Cenu Thálie za hlavní roli Jany v muzikálu MDB Papežka. Co pro vás takové ocenění znamená – lidsky a profesně?

Je to samozřejmě velká radost získat takové ocenění. Nejdůležitější je ale mít radost z toho, když můžete hrát, ať už získáte cenu, nebo ne.

Vaše role ve velkých muzikálových produkcích svědčí o tom, že muzikál je zřejmě vaší srdcovou záležitostí. Cabaret, Hair, Noc na Karlštejně, Mamma Mia nebo Rocky… Dá se říct, který z muzikálů je váš nejoblíbenější?

To se opravdu vybírá těžko, každý z těch titulů mi byl něčím blízký, mám je svým způsobem ráda všechny. Některé byly samozřejmě zásadnější, díky setkání se zajímavými lidmi a kolegy, některé tituly daly člověku tzv. hodně zabrat a zase ho někam výrazněji posunuly. Muzikál Hair je jedním z mých prvních a hodně zásadních. Noc na Karlštejně už mě potkala třikrát, ve třech různých divadlech, muzikál Papežka byl můj srdcový, stejně jako Čarodějky z Eastwicku nebo Probuzení jara a Funny girl. Krásná práce mě potkala při zkoušení muzikálu Rocky a mezi poslední oblíbené kusy patří určitě muzikál Monty Python´s Spamalot a jedno ne úplně muzikálové představení, spíše činohra se zpěvy Vrabčák a Anděl.

Co se vám na účinkování v muzikálech líbí? Přece jen – je to vlastně velmi těžká práce – vyžaduje organické propojení herectví, zpěvu a tance. Musí to být i fyzicky vyčerpávající. Co je pro vás kompenzací této náročnosti?

Mě tento žánr moc baví, když jsem na jevišti, je to určitý typ adrenalinu a nepřemýšlím o náročnosti. Deprimuje mě ale to, že v tom našem českém rybníčku často můžeme vidět muzikál, kdy jeho tvůrci nepovažují za důležité právě to podstatné a vyrovnané propojení herectví, zpěvu a tance. Mě osobně takové představení potom absolutně nenaplňuje a ztrácí to pro mě smysl.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou jste si ještě nezahrála?

Nemám vysněné role, důvěřuju těm, kteří mi nabídnou hereckou příležitost, že ve mně vidí třeba nějaký potenciál vhodný pro konkrétní roli a já se to pak snažím v sobě objevit a roli naplnit. Ale tím nechci říct, že beru úplně vše, co mi kdo nabídne, vždy je pro mě důležité a zásadní, s jakými lidmi na tom projektu mám spolupracovat.

Co vám zaručeně udělá radost?

Úsměv.

Věnujete se i sólovému zpěvu – zpíváte dokonce s big bandem – jaká byla vaše cesta ke zpívání?

Vyrostla jsem v hudební rodině, chodila jsem s rodiči do divadla, doma se zpívalo a hrálo na hudební nástroje, hudba je součástí mého života od narození. Chodila jsem do klavíru do Lidové školy umění, ale zpívat jsem víc začala poprvé až na střední pedagogické škole ve školní folkové kapele, poté v metalové kapele, která hledala zpěvačku a já to chtěla zkusit. Pak jsem se hlásila na JAMU na činohru a na muzikál. Na muzikál jsem nebyla přijata, ale vyšla činohra a zpěv patřil mezi mé nejoblíbenější hodiny. Po JAMU jsem hned zkusila konkurzy na několik muzikálů a ono to vyšlo. Základy techniky zpěvu jsem z JAMU měla, a potom se mnou při každé pěvecké roli hodně pracovala maminka, která krom toho, že sama byla zpěvačkou, také zpěv učila. Bez ní bych náročnější pěvecké role, které mě potkaly, určitě neměla šanci zvládnout. U některých rolí si říkám, že je škoda, že mě třeba nepotkaly později, kdy už jsem za sebou měla nějaké zkušenosti, ale asi je vše tak, jak má být.

Ke kterému hudebnímu stylu vás táhne vaše srdce? Máte nějaké oblíbené písně, které zpíváte nejraději, nebo máte třeba k nějaké konkrétní písni speciální vztah?

Mám ráda různé hudební styly, nejsem v tomto nijak vyhraněná, buď se mi hudba líbí, nebo ne, bez ohledu na styl. I proto mě nadchla nabídka brněnského big bandu New Time Orchestra, kteří mě oslovili ke spolupráci, a tu jsme založili právě na žánrové pestrosti, která baví nás všechny. Hrajeme soul, jazz, swing, pop, rock i pár skladeb muzikálových.

Na co se můžeme těšit, pokud se chystáme na váš říjnový koncert s New Time Orchestra v brněnském Sono Centru?

Na skvělých osmnáct muzikantů, sympaťáků, se kterými spolu hrajeme teď už třetím rokem. Zazní několik skvělých hitů, které fanoušci v našem podání ještě neslyšeli, a máme i jednu autorskou novinku, na kterou se obzvlášť těším. Napsal ji můj kolega z MdB Stano Slovák, takže krom češtiny, francouzštiny a angličtiny zazní na koncertě aj slovenčina. Pro mě osobně je to velký a jedinečný zážitek, v dnešní době moct vystupovat s opravdu velkou kapelou a zažít tu ohromnou energii, která z takového hudebního tělesa jde. Těší mě, že takovéto okamžiky lidé v dnešní době vyhledávají a užívají si je s námi.

A co dalšího připravujete v dohledné době? Zejména v Brně.

V Brně vás samozřejmě ráda pozvu na představení do Městského divadla. Čekají mě i další koncerty v komornějším, šansonovém duchu, „Petr Hapka a jeho potměšilí hosté“. Taky koncert Zlatá šedesátá v pražském Obecním domě, kde zazní slavné československé hity šedesátých let. Celkově jsem se ale rozhodla pracovně lehce zvolnit a nevrhat se do takového množství projektů, jako tomu bylo v uplynulých letech.

Chcete něco vzkázat svým brněnským fanouškům?

Těším se, až se uvidíme kdekoliv a kdykoliv a děkuji za vaši přízeň, vážím si toho.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů.

S Hankou Holišovou si povídala Milena Hurajová.