Sport

První česká pokořitelka nejvyšší hory světa se těší na let do vesmíru

Renata Chlumská (44) jako první Češka i Švédka dobyla nejvyšší horu světa Mount Everest (8 848 m), vylezla i na nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů. Na kajaku a kole zdolala Ameriku. Cestu dlouhou 18 200 km urazila za 439 dnů. Před časem si koupila letenku do vesmíru a kdyby přišlo na věc, vylezla by si ráda i na nejvyšší horu Měsíce.

Renata Chlumská se sice narodila ve švédském Malmö, žije v Jönköpingu, ale po rodičích má české občanství. V dětství s nimi každou možnou chvíli kempovala, stejně jako její o čtyři roky starší bratr Martin, o kterého před léty přišla. Smrt si našla i přítele Renaty – švédského horolezce Görana Kroppa, kterému se osudnými staly právě hory.

„Odmala mě zajímala příroda a hodně jsem sportovala. Spíše ale individuálně, na míčové hry jsem talent neměla. Jezdila jsem na koni, potápěla se, hrála badminton i podvodní ragby, skákala do vody, věnovala se baletu. Brzy jsem však vycítila, že mě až tolik neuchvacuje soupeření s jinými. Tak to bylo i se závoděním na kole. Bavilo mě trénovat, ovšem postavit se na start s dalšími, to pro mě úplně tou správnou motivací nebylo. Spíše mě lákalo soupeřit sama se sebou. Vždy jsem ale byla přesvědčená o tom, že pokud se člověk na něco důkladně připravuje, poctivě trénuje a věří si, potom zvládne mnohé,“ říká Renata Chlumská, která se v Čechách ukáže dvakrát do roka.

Po základní škole vystudovala ve Švédsku ekonomii. V roce 1992 začala pracovat v tamním sportovním svazu, kde se poznala se švédským horolezcem a svým pozdějším partnerem Göranem Kroppem.

„Když jsem slyšela jeho dobrodružné vyprávění, došlo mi, že to je přesně to, co chci dělat. Být dobrodruhem. Tenkrát ale žádné školy, týkající se výuky cestování a průvodcovství, nebyly. Vše si člověk musel poctivě a náročně vyběhat sám. Na druhou stranu mě lákalo cestovat a poznávat svět. Fyzické i psychické předpoklady jsem na to měla. A mohla jsem si na zkušenostech postavit později i svoje úspěšné podnikání.“

Renata se blíže seznámila s Göranem Kroppem na horolezeckém kurzu, který vedl. Slavný švédský sportovec tou dobu zrovna sháněl někoho, kdo by mu pomáhal organizačně s nejrůznějšími akcemi. Současně se připravoval s expedicí na Mount Everest. Nakonec pod nejvyšší horu světa s ním vyrazila i Renata.

S cestou na Everest začali na podzim 1995, kdy se Göran vydal ze Švédska do Nepálu na kole. Chtěla jsem s ním jet také na kole, ale nakonec z toho sešlo. Na cestu se připravoval několik let, a kdyby se k němu týden před startem přidala mladá holka, mohlo by to budit dojem, že trasa není tak obtížná, jak se předpokládalo.“

Pod Everest dorazila expedice po půl roce, tedy na jaře 1996, v základním táboře se Renata především rozkoukávala.

„Stává se, když člověk spatří na vlastní oči poprvé nejvyšší horu, že si řekne: Je to hezké. A vrátí se domů. Mě při tom pohledu nahoru hned napadlo: Je to hezké, ale chci dál. Tenkrát jsem si ale ještě nemohla vyzkoušet vylézt výš. Neměla jsem k tomu povolení, a pokud bych to riskla a přišlo by se na to, měla by výprava velké problémy. Nicméně jsem se rozhodla, že budu trénovat a připravovat se tak, abych se na vrchol jednou přece jen dostala. Bylo to ovšem náročné i po organizační stránce, protože jsem vše musela naplánovat krok po kroku. Dnes se zájemce o slezení Everestu nemusí postarat prakticky o nic. Pouze všechny náležitosti uhradí a dopraví se na sjednané místo. Pod Everestem jsem potkala přívětivé místní obyvatele, kteří ´svoji´ horu respektují, hýčkají si ji, ale taky po očku sledují, jak se k ní chovají ostatní. A podle toho k dotyčným přistupují.“

Zpátky z Nepálu do Švédska už jela Renata s Göranem na kole. Cesta jim trvala čtyři měsíce. V následujícím roce 1997 si poprvé vylezla nad výšku osm tisíc metrů. Nedostala se sice až na samý vrchol hory Šiša Pangma (8 013 m), když zakončila svůj výstup jen o pár metrů níže, tedy na 8 006 metrech.

„Samotné zdolání vrcholu nebylo až tak důležité, spíše jsem si v přípravě na Everest chtěla vyzkoušet, co mě přibližně čeká a jak se mi bude v takové nadmořské výšce dýchat. Při návratu jsem si koupila v Indii starou motorku a přes Pákistán, Írán, Turecko jsem to vzala do Čech k rodičům na chatu,“ vzpomíná Renata, které nedělá velký problém mluvit o svém životě v češtině.

Do přípravy se následně pustila s tím, že by už v roce 1999 chtěla Everest zdolat. „Neříkala jsem si, jak těžké může být jeho vylezení. Přece jen nejde až tak o technicky náročnou horu, ale záleží na mnoha jiných faktorech, které se nedají ovlivnit. A není to jen počasí. V květnu 1996 jsem byla u toho, když na Everestu zahynulo osm horolezců. Potkala jsem je při jejich odchodu směrem nahoru, odkud se už ale nikdy nevrátili. Viděla jsem na vlastní oči, co se může stát, pokud člověk není na horu dostatečně připravený, špatně se rozhodne a nefunguje dobře komunikace. Linie mezi tím, co může zdolat, nebo zle dopadnout, je tady velmi tenká. Slyšela jsem tehdy v základním táboře přes vysílačku, když Rob Hall, odněkud shora Everestu, komunikoval satelitním telefonem se ženou na Novém Zélandu. se kterou čekal první dítě. Měl omrzlé nohy a věděl, že se už domů nikdy nevrátí. Byl to hrozný zážitek, navíc se k tomu přidala bezmoc, že pro jeho záchranu v takové nadmořské výšce nemůže nikdo nic udělat. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla připravit co nejlépe nejen na samotný výstup, ale i slezení Everestu, což v minulosti hodně horolezců podcenilo a zaplatilo za to svým životem. Mnozí se totiž soustředí jen na vrchol, kam se ale dostanou zcela vysíleni a až potom jim dojde, že mají před sebou ještě stejně dlouhou cestu dolů. Jsou unaveni, dochází jim kyslík a začnou dělat špatná rozhodnutí.“

Renata nechtěla nic ponechat náhodě. Připravovala se i na nevyzpytatelné situace. Sledovala o Everestu filmy, studovala horu v knížkách. Na jeho vrcholu byla v podvědomí snad tisíckrát. Na druhou stranu nechtěla Everest zdolat za každou cenu.

„Ne pokaždé jsem na vrchol dosáhla. Třeba na Šiša Pangmě jsem se pár metrů pod vrcholem necítila dobře. Takže jsem se raději vrátila do základního tábora. I když otočit se je někdy hrozně těžké. Člověk se na zdolání hory připravuje čtyři roky a nakonec mu zůstane k dosažení cíle jen pár metrů. Na druhou stranu si nechci zbytečnými chybami zkracovat život. Pokud bych se rozhodla zdolat vrchol za každou cenu, mohly by to být poslední metry mého života.“

Renata nejvyšší horu světa dobyla se švédskou vlajkou. Později ji zamrzelo, že s sebou nevzala i tu českou, ovšem v době výstupu měla zato, že Everest už před ní nějaká naše horolezkyně zdolala.

„Po cestě nahoru jsem viděla horolezce, kteří za snahu pokořit horu zaplatili životem a jsou v místech, odkud není možné je vyprostit. Mě žádná krize po cestě nepostihla. Na vrcholu jsem památku na svůj výstup nenechala. Takové místo má zůstat čisté, protože pod samotným Everestem je nepořádku dost. Naše výprava si dala za úkol, vedle jeho zdolání, také uklidit, co nejvíce odpadků. Tamní příroda by měla zůstávat panenská. Snažili jsme se přírodě trochu odlehčit.“

V roce 2001 odjela Renata zdolat nejvyšší africkou horu Kilimandžáro (5 895 m). S úsměvem říká, že proti Everestu to pro ni byla procházka růžovým sadem. Nečekala ji totiž tak strmá cesta, ani laviny. S přítelem se poté odstěhovali do zámoří, kde se připravovali na obeplutí Ameriky na kajaku. Jenže o rok později se její přítel Göran Kropp nevrátil z expedice. Zabil se v horách. I přes tuto tragédii se Renata nakonec rozhodla na cestu vydat sama.

„Pokud by mě ale pádlování přestalo těšit, nebo mi to nešlo, byla jsem rozhodnutá expedici ukončit. Navíc mě ještě za Göranova života jiné ženy litovaly kvůli nepohodlnému životu. Měly pocit, že to vše dělám jen kvůli němu. Možná jsem i tak trochu zapochybovala, zda na tom není přece jen něco pravdy. Ale pádlovala jsem a pádlovala a pádlovala, a nepřestalo mě to bavit. Takže jsem přišla na to, že bych byla dobrodruhem, i kdybych Görana nikdy nepotkala. Možná bych nešplhala na kopce, ale třeba se potápěla, kdo ví.“

Na kajaku se kolem Ameriky vydala v roce 2005, kdy vyplula ze Seattlu. Denně odpádlovala až 40 kilometrů. Na vodě tak strávila i 12 hodin bez delší přestávky. Záleželo na tom, jaké štěstí měla na vítr, vlny i mořské proudy.

„Na začátku jsem pádlovala třeba jen dvě hodiny, ale každým dnem jsem kilometry přidávala, cítila se silnější a silnější. Na moři jsem byla sama. Pokud byl na břehu signál, zavolali jsme si s rodiči. Sice jeli první týden v autě s tím, že se každý večer potkáme, ale okolnosti tomu nebyly vždy nakloněny. Cestu jsem si naplánovala důkladně, ovšem člověk stejně nemůže vědět, co vše ho může potkat.“

Na expedici se Renata připravovala pět let. Na cestě byla maximálně obezřetná. Důkladně zvažovala, kde bude nejlepší stanovat, jak může být pro okolí nápadná. Někdy přestala pádlovat dlouho před setměním, aby si našla na přespání co nejvýhodnější místo, jindy zase vylézala z moře za tmy, aby případným nezvaným nebylo jasné, kde svůj stan postaví.

„Jídlo jsem nechávala ve stanu, pokud jsem v něm nespala, kdyby k němu přišla šelma, aby si pochutnala maximálně na něm. To bylo v případech, že jsem schovala počítač za kámen a s GPS, telefonem a spacákem si šla lehnout o 300 metrů dále. To kdyby někdo přišel, aby nabyl domnění, že tam kdosi stanuje, ale odskočil si. Nenapadlo by je zřejmě hledat někoho jinde. Byla to taková past na případné zloděje.“

Po odpádlování východní části Ameriky musela Renata expedici v San Diegu přerušit. Zemřel jí totiž vážně nemocný bratr. Vrátila se proto do Švédska za rodiči. Chtěla svoji expedici dokonce ukončit. Nakonec se s rodiči dohodla, že bude nejlepší pokračovat v cestě. Bratrovi už pomoci nemohla a každý se s touto smutnou situací musel vyrovnat po svém. V San Diegu tak zahákla kajak za kolo a vydala se napříč vnitrozemím na východ.

„Na západní straně Ameriky jsem pádlovala po celou dobu s upraveným vozíčkem na kajak. Nechtěla jsem, aby se jinak přepravovaná loď ztratila, nebo poškodila. Kajak jsem potom mívala u sebe i v pokoji motelu. Taky jsem si říkala, pokud by mi chtěl někdo ublížit, potom někam schovat pět a půl metrů dlouhou loď, by taky nebylo tak snadné. Bylo tedy dobré, že si mě lidé všímali. Občas byli mým výkonem fascinováni a používali takové to americké Wow, neříkej, že jsi plula kolem Ameriky. Kolikrát jsem měla problém si odskočit, najíst se nebo protáhnout, aby u mě někdo nezastavil a nenabídl mi případnou pomoc. I kajak mi chtěli převézt, jenže to nešlo, protože bych jinak švindlovala. Jednou mi ale pomoc přišla přece jen vhod. Rozbilo se mi kolo a rodina s autem mě zavezla do nejbližší vesnice kvůli jeho opravě. Jenže tam neměli na něj potřebný díl. Nato mi půjčila auto, abych si pro něj mohla zajet jinam.“

Renata našlapala na kole denně průměrně 120 kilometrů. S problémy se potýkala u mexické hranice, kde každou chvíli píchla duši o trny keřů. Cestu dlouhou 18 200 km urazila za 439 dnů. Náročnější než kolo byl kajak. Pádlovat musela prakticky bez přestávky, nemohla se každou chvíli zastavit, stoupnout si a protáhnout tělo. Na druhou stranu se na vodě setkala s delfíny, želvami i velrybou.

„Bylo by super to vše nafotit, ale aparát jsem měla důkladně schovaný před slanou vodou, takže, než jsem ho vytáhla, bylo pozdě. Navíc ani technika nebyla tehdy taková, aby se fotoaparát nastavil na automat a jen se mačkala spoušť jako dnes na digitálu. V cíli na mě čekali rodiče, přijeli tam kamarádi ze Švédska, ale i lidé, co jsem cestou potkala. Bylo to kouzelné setkání. Vždyť šlo o cestu, kterou přede mnou nikdo nikdy neabsolvoval, neměla jsem tedy odkud čerpat bližší informace. Musela jsem skládat do sebe postupně puzzle, přitom jsem kolikrát ani nevěděla, jaké díly budou do sebe zapadat.“

Primátor města Seattle po tomto jejím výkonu prohlásil 15. září 2006 za „Renatas Chlumska Day“ a dostala na to Zlatý glejt vázaný v kůži.

Po šťastném návratu si Renata našla nového přítele. Narodili se jí dva synové – Alexandr, Sebastian a dcera Lucia. Od větších expedic si dala na delší dobu pohov. Po osmi letech však hory znovu zaklepaly na dveře. Poté, co děti povyrostly, najednou vycítila, že pokud má zdolat po africkém Kilimandžáru i další nejvyšší hory všech kontinentů, tak přišel ten pravý čas. Zbývajících šest vrcholů tzv. Koruny planety – evropský Elbrus (5 642 m), antarktický Mount Vinson (4 892 m), jihoamerickou Aconcagua (6 961 m), severoamerickou Denali (6 190 m) a Puncak Jaya (4 884 m), nejvyšší horu ostrova Nová Guinea, státu Indonésie a celého světadílu Austrálie a Oceánie – slezla za pouhý půlrok.

Před časem si Renata koupila jízdenku do vesmíru za 250 tisíc dolarů. „Baví mě vidět různé perspektivy a věci také z jiného pohledu. Spatřit Zemi z vesmíru je zase úplně něco jiného. Moje letenka má číslo 192 a přijít na řadu bych mohla za dva tři roky. Zatím se nelétá, ale už brzy se má startovat z Nového Mexika. Cesta vesmírem bude trvat dvě až tři hodiny. Takže s nadsázkou stihnu odvézt ráno děti do školy, podívat se do vesmíru a odpoledne děti ze školy zase vyzvednout.“

Renata by chtěla i na Měsíc. „Létat se bude i tam, jen je otázkou, kdy. Bylo by super se podívat, jaké jsou na Měsíci hory a vylézt na tu nejvyšší. Určitě bych s sebou už nezapomněla vzít českou vlajku. Je to zatím jen sen, ale i ty jsou pro život důležité, byť se nemusí vždy splnit. Ale i kdybych nejela už na žádnou expedici, tak budu určitě za čas sedět v křesle jako babička vyprávějící svým vnoučatům o životě a cestování, protože je pro mě důležité mít i spokojenou rodinu,“ dodává na závěr Renata Chlumská.

Text Petr Podroužek

Foto Petre Podroužek a archiv Renaty Chlumské