Téma měsíce

PŘED VÁLKOU JSEM BYL BEZSTAROSTNÝ ČLOVĚK, PAK SE MŮJ SVĚT OTOČIL NARUBY

Rozhovor s veteránem ukrajinské války Jevgenijem Těrechovem, známým také pod přezdívkou „Titanový Jackson“

„Jeho svět se v roce 2014 úplně proměnil. Válka způsobila extrémně silnou a nezvratnou změnu v psychologii mladého, bezstarostného muže. Stal se válečníkem a obráncem: v boji za svou zemi a za svou rodinu. Válka do jeho života přinesla těžkou ránu pod Marinkou, měsíce rehabilitace a operaci lebky s implantací titanové destičky, díky které mu lidé říkají Titanový Jackson,“ říká o válečném hrdinovi Andrij Savchuk z agentury FairWork, která v srpnu organizuje setkání s Titanovým Jacksonem na koncertu jeho manželky – ukrajinské zpěvačky Natálky Karpy v brněnském Ponrepu.

S válečným veteránem Jevgenijem Těrechovem jsme měli možnost povídat si ojeho životě na Ukrajině.

Jevgeniji, už rok působíte jako poradce ministra vnitra. Co se pro vás změnilo od chvíle, kdy jste opustil bojiště?

Nemohu říct, že jsem bojiště úplně opustil, protože válka na Ukrajině pokračuje a bojovat je možné nejen se zbraněmi v rukou a na nepřátelském území. Každý den jsem v kontaktu s našimi obránci, dobrovolníky a veterány. Existují stovky otázek a problémů, které nám připravila válka, a já se je snažím tak či onak vyřešit, protože ty situace znám nikoli z televizní obrazovky, ale z reálu.

Zdá se, že byste se mohl stát podporou v boji za práva apotřeby těch, kteří splnili povinnost abránili vaši zemi?

Problémem je, že mnoho lidí nyní sice „složilo své zbraně na bojišti“, ale pro náš stát je to všechno jen začátek. Nyní je módní na každém kroku křičet „zrada“. A pokoušíte se něco udělat, změnit nejprve sebe a nakonec pracovat. Bohužel, v průběhu času mě potkalo mnoho zoufalství a zklamání, ale to je pro mne výzva.

Kdy to bylo pro vás těžší: předtím, v boji, anebo nyní, když se objevují irůzné rozpory mezi bývalými spolubojovníky?

Ve válce poznáte nepřítele na první pohled, ale teď se musím podrobněji zabývat lidskou podstatou. Bohužel, existují i takoví, kteří tam, kde je třeba pomáhat, hledají určité výhody. Stává se, že jejich vlastní zájmy dominují nad těmi, které jsou důležité a strategické pro stát a spoluobčany.

Mluvíte oznámé lidské schopnosti snadno podlehnout pokušení?

Víte, ještě před válkou jsem se mohl starat jen o své „osobní zájmy“. A taky hledat snadný a ne vždy poctivý zisk. Ale dělat to nyní, když je moje země jako malé dítě, o které je třeba pečovat a připravit mu lepší budoucnost – by to byl neodpustitelný hřích. Válka je dobrým lakmusovým papírkem pro odhalení lidské hrdosti a poctivosti, nebo naopak jejího nedostatku. Stál jsem na bojišti kvůli obhajobě pravdy pro můj lid. A střepiny, které po mém válečném zranění zůstaly v mém těle, jsou fyzickou připomínkou toho, že má smysl bojovat za důstojnost bojovníků.

Chcete změnit svoji zemi. A pokud to chápu správně, vás osobně válka hodně změnila?

Kardinálně! Byl jsem předtím absolutně bezstarostný člověk a můj otec se nedokázal smířit s tím, že jeho syn se k životním výzvám staví nezodpovědně a že k životu přistupuje sobecky. Co mě zajímalo? Sport. Věnoval jsem mu hodně času a úsilí. A také všemu dalšímu, co může bavit mladého muže, který není zatížen obavami a problémy. Ani jsem nechtěl jít na frontu. Ale jednou, během boje, jsem viděl děti a jejich oči. A pak se můj svět otočil naruby. Uvědomil jsem si, že musím za svou zemi bojovat kvůli nim. Mám také dceru. Kdo jiný, než ona by měl žít v zemi, která by měla být pro ni bezpečným domovem. Bál jsem se někdy i pouhé představy, že moje dcera uvidí hrůzy této války.

Jak si představujete zemi snů? Jaká by měla být?

Kulturní, klidná a bohatá. Často se srovnáváme s Evropou, když mluvíme o stylu komunikace mezi lidmi. Moje země začíná u mne. Já sám musím jít příkladem. A také moji přátelé a příbuzní. Pokud nás bude hodně, pak existuje šance, že naše krajina bude mít jinou, lepší tvář.

Z každého vašeho slova je cítit vlastenectví

Moje vlastenectví je v mé práci, která je projevem oddaností těm, kteří to potřebují. To jsou mé priority: rodina, země, jazyk. Mimochodem, nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, že žiji na Ukrajině a mluvím pouze rusky. Teď se snažím mluvit ukrajinsky, protože jazyk a národ vnímám jako něco neoddělitelného. Vlastenctví je také v mých zkušenostech a kompetencích, kterými mohu být prospěšný naší společnosti. Například nyní jednám o rehabilitačním centru pro vojáky ATO. A není to jen o fyzické pomoci. Vojáci se často z války vracejí plní agrese. Ano, agrese je přípustná na bojišti, ale doma kvůli tomu trpí manželky a děti. Vojáci potřebují dobré psychology, po návratu z války se jen těžce přizpůsobují novým podmínkám života. Něco podobného jsem zažil v Litvě, kde jsem sám procházel rehabilitací po svém zranění.

Ve vašem životě došlo kmnoha zásadním změnám. Už jste si na to zvykl tak, že nemáte strach ze zklamání anových životních problémů?

Alexander Makedonský řekl: „Neexistují žádné nevyřešené problémy. Jsou jen lidé, kteří je nechtějí vyřešit.“ Takže já se nikdy nevyhýbám jakýmkoliv problémům. Pracuji tak intenzivně, jak mi stačí psychické a fyzické síly. Po tom všem to dělám nejen pro sebe, ale také pro dceru, manželku, rodiče a moji vlast. Budoucnost se totiž vytváří v přítomnosti.


Jevgenij Těrechov: „Když jsem šel na jeviště žádat Natálku oruku, byl jsem nervóznější, než na frontě…“

Co má ukrajinská popstar aveterán ukrajinské války společného? Natálka Karpa má dvě vysoké školy, je velmi populární tvůrčí umělkyně. Její život je neustálou cestou, plný nahrávání akoncertů.

Jevgenij Těrechov je neškolený právní poradce, mistr sportu v boxu, vojenský veterán. Jako voják byl mobilizován vroce 2014 do 20. praporu teritoriální obrany „Dněpr“ a bojoval na frontě. Po těžkém zranění vboji téměř zemřel. Vjeho těle zůstalo kolem třiceti střepin zgranátu ačást lebky má nahrazenou voperovaným titanovým implantátem, díky kterému Těrechov získal přezdívku Titanový Jackson.

 Jevgenij Těrechov aNatálka Karpa jsou manželé. Když se díváte na jejich rozzářené tváře, jak něžně se drží za ruce, vidíte, že tady jde opravou lásku. Askutečnost, že pár je tak odlišný, není překážkou jejich společného štěstí.

Natálka Karpa o jejich seznámení říká: „Setkali jsme se v Pavlogradu v Dněpropetrovsku během volební kampaně. Žeňa kandidoval na starostu města a já jsem zpívala na koncertě na jeho podporu. Akce se konala v rámci turné „Patrioti spojují Ukrajinu“. Vystoupily tam skupiny „Антитела“ (Protilátky) a „Made in Ukraine“ (Vyrobeno na Ukrajině) a já …“
Jevgenij Těrechov dodává: „Natálku jsem tehdy vůbec neznal. Zavolal mi Voloďa Parasyuk (bývalý velitel 4. oddílu Dněperského praporu, kde Jevgenij v minulosti sloužil). Požádal mě, abych koupil květiny a Natálku obdaroval. Samozřejmě jsem si myslel, že mají romantický vztah, což znamenalo, že Natálka je pro mě tabu. I když se mi velmi líbila.“

„Ale Voloďa a já jsme jenom přátelé, říká zpěvačka. „Postěžovala jsem se mu, že se na turné cítím osaměle a chci jít domů. Takže se Parasyuk rozhodl mě potěšit a požádal Jevgenije, aby mi předal kytici. Mimochodem, Žeňa se mi tehdy velmi zalíbil. A moje baletní skupina ním byla nadšena a celý večer ho chválili, jaký je sympatický a galantní, jak je hezký a moudře mluví. Ale když jsme se po koncertě všichni posadili ke kávě, Žeňa se náhodou zmínil o své dceři. Ihned jsem si uvědomila, že má rodinu, takže nemá cenu si ho nějak víc všímat …“

„Mám opravdu dceru, Anechku,“ říká Jevgenij. „Tehdy tříletou. Ale naše rodina se zrovna v té době rozpadla, manželka a já jsme se rozvedli. Ale to, že já i Natálka jme svobodní, to vyšlo najevo až po několika měsících. Pozval jsem Natálku na charitativní koncert na podporu bojovníků ATO, který se konal v Dněpru. Na oplátku mě Natálka pozvala společně s dalšími jejími přáteli na oslavu nového roku ve Lvově. Přijel jsem. Na novoročním večírku, kde také zpívala, jsem ji vyzval k tanci. A konečně jsem zjistil, že není Parasyuková. A řekl jsem jí, že nejsem ženatý. Ukázalo se, že volby v Pavlogradu jsem nevyhrál, ale našel jsem si úžasnou manželku. Byl to předvečer Valentýna. Telefonicky jsem ji přesvědčil, aby šla na koncert skupiny „Protilátky“, která se právě objevila ve Lvově. Přesvědčil jsem ji s velkými obtížemi – nechtěla beze mě slavit Valentýna. Domluvil jsem se se sólistou skupiny Tarasem Topolem, aby Natálku zavolal na scénu za účelem udělování osvědčení pro dobrovolníky. Já jsem rychle nastoupil na letadlo a letěl do Lvova. Cestou jsem si koupil novou košili a prsten a schoval jsem v zákulisí koncertního sálu s kyticí 51 bílých růží. V té době jsem věděl, že Natálka už pětkrát v životě nabídku manželství odmítla! Velice jsem se bál, že řekne ne. Obával jsem se více, než na frontě.

„Bylo to velmi neobvyklé,“ říká Natálka s obdivem. „Přišla jsem na jeviště, členové hudební skupiny mě přivítali, otevřela jsem krásnou žluto-modrou obálku a najednou vidím, že uvnitř není certifikát pro dobrovolníky, ale papír, na kterém je velkými písmeny napsáno: Vezmeš si mě? A už se ke mě Žeňa blížil v záplavě bílých růží. Byl bílý jako stěna, celý se třásl vzrušením a klekl si přede mnou na koleno. Objala jsem ho a pak jsem šla k mikrofonu a řekla: Dostala jsem od tohoto muže nabídku. Amoje odpověď je ANO! A z publika se ozvala exploze ovací … Druhý den, když jsem se probudila, nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Opravdu se to všechno stalo? Není to sen? Samozřejmě, byla jsem šťastná. V Žeňovi jsem našla všechno důležité – sebevědomí, sílu, moudrost, životní zkušenosti. Koneckonců, prošel válkou.