Podzemí

Pozoruhodné a nebezpečné podzemí v Příboru

Kdo se zajímá aktivně o podzemní prostory, má nevyčerpatelnou zábavu na celý život. Dokonce kdyby se vyhranil jenom pro přírodní podzemí – jeskyně, nebo jen pro technické kryty, anebo jenom pro staré doly, vystačil by si s tím – všeho jsou u nás tisíce. Stejně tak v oblasti historických sklepů, chodeb, odvodňovacích systémů.

Podívejme se tentokrát společně na severní Moravu do pozoruhodného podzemí pod katolickou kolejí v Příboru. Dobrý průzkum zde udělala skupina speleologů, která své poznatky skromně nazvala amatérskými, jak se na amatéry sluší. Potom i naše skupina. Odborníci zde dosud nebyli, kvůli náročnému průlezu se takovým místům vyhýbají.

Založení Příborské piaristické koleje a gymnasia zaznamenalo vzestup školství, hudby a studenti zde dokonce hrávali divadelní představení. Zdejší podzemní chodby prý byly často používány pány profesory v kutnách, ale studenti sem měli přístup přísně zakázán. Ty časté návštěvy by mohly být diskutabilní, protože by bylo nutné chodit v předklonu s vykasanou sutanou, a nelze vše zahalovat církevními tajnostmi a mysterii. Je však možné, že lomovým kamenem zděné chodby měly původní profil mnohem vyšší a dnes jsou značně zanesené různými sedimenty.

Základní účel štol byl jistě odvodňovací, ale jsou zde stále ještě tři vzdušné komíny a jedna ze stoupajících bočních chodeb směřuje ke kostelu ve směru k městu. Je zničena stavbou silnice. Je to zřejmě část chodeb obranných, protože vodu ze hřbitova, který je u kostela, by sem nesváděli. Některé úseky chodeb naznačují, že jsou starší než kolej sama. První záznam o Příboru je z poloviny 13. století. Podzemí pak jistě posloužilo i ve válečných událostech. Byla zde voda a možnost rychlé spásy útěkem. Vždyť Příbor byl vypálen třikrát: při valašském povstání, Dány a Švédy pak v třicetileté válce.

V objektu piaristické koleje nás před lety uvítal dnes již nežijící správce, který nás velmi ochotně se vším seznámil a poté zavedl rozměrnými sklepy s valenou klenbou k nenápadnému místu, kde odklopil pár jakoby odložených kusů dřev a desku opřenou o zeď, a my za svitu baterek spatřili překvapení – klenbu užší klesající chodby, která pokračovala skrze zeď.

Po několika krocích se mi začal mlžit objektiv fotoaparátu kvůli vysoké vlhkosti nevětraného vzduchu právě v okamžiku, kdy jsme si povšimli další ostře odbočující chodby. Prošli jsme poměrně dlouhý úsek až k závalu a vraceli se do hlavní páteřní chodby. Objektiv se však mlžil stále více, protože k vlhkému prostředí se ještě přidalo teplo a dýchání dalších kolegů, a tak bylo velmi náročné získat vůbec nějaké snímky v tom poklusu. Dělal jsem alespoň to, co se nedělá – rychle otíral objektiv čistým kapesníkem, který mívám pro takové situace v kapse. Zadýchaní tím vším vlhkem úzké chodby jsme se vrátili k chodbě páteřní, která nás přivedla k čelbě. Netušili jsme, že to bude ještě náročnější. Dole na pravé straně jsme si povšimli nízké klenby a pokračování.

Nezbylo než kleknout poctivě na kolena a pod nízkou klenbou se prosoukat do chodby značně zanesené tekutými nánosy. Následovaly výše popsané tři komíny – šachtice. Mezi nimi jsme museli postupovat prakticky po kolenou, nebo skoro po břiše, pod úseky, kde byla i polovina klenby již vypadlá. To jsou ta místa, kde se neodvážíte ani dýchat, natož nahlas mluvit, a doufáte, že klenba ještě nespadne. Proto do ní nesmíte ani žďuchnout zády. Průzkum byl o to náročnější, že předtím jsme si dali z časových důvodů v restauraci oběd, kamarád dokonce fazolky na víně. Téměř jsme jej pak za to proklínali. Dnes už nad fotkami na ty těsné prostory vzpomínáme s úsměvem a dalších detailů si všímáme až dodatečně. Do těch nebezpečných míst s padajícími klenbami bychom už dnes znovu nešli.

Více také na www.starechodby.cz

navigate_before
navigate_next