Sport

Naše nejúspěšnější akrobatka přistála před rokem 1989 i na americké základně

Eva Kaprasová (82) je naší první a jedinou držitelkou medaile z mistrovství světa v letecké akrobacii. Nedávno tak byla právem zvolena mezi sto československých leteckých osobností století. Při stavbě první trasy pražského metra C, měla, jako hydroložka, na starost průzkum podzemních vod. V současné době je přísedící u soudu nebo navštěvuje Univerzitu třetího věku v Praze.

 

„Měla jsem staršího bratra, který byl hrozný fanda do létání a krátce po druhé světové válce, kdy se u nás začalo sportovní létání rozvíjet, začal propagovat to bezmotorové, tedy výcvik na větroni. Bydleli jsme tehdy v Kolíně a já mu na kole vozila na několik kilometrů vzdálené letiště oběd. A občas jsem si vybrečela let ve větroni. Nakonec jsem byla v létání lepší než bratr, i když mně to rodiče zpočátku zakazovali,“ vzpomíná na své sportovní zážitky Eva Kaprasová.

V leteckém týmu sice byla jedinou ženou, nikdo se ale nad ni nepovyšoval. Naopak, časem si mezi dalšími piloty našla budoucího manžela.
„Přetížení, jaké je v letadle, jsme s bratrem trénovali doma. Různě jsme se točili, motali, protože při akrobacii dostává hodně zabrat především hlava. Však se mi potom nejednou stalo, že jsem hned po přistání nemohla vylézt z letadla, jak se vše se mnou točilo. Je to jako kdybyste dlouho jezdili na řetízkovém kolotoči. A nejde to natrénovat. Bohužel začátek mé letecké kariéry byl poznamenán tragédií. Zabil se mi kamarád, jenž mi ve sportu hodně pomáhal a vždy tvrdil, že budu jednou členkou národního družstva. Jeho statná postava mu znemožnila vyskočit z větroně, kterému se ulomilo křídlo.“

Časem se z Evy Kaprasové stal i plachtařský instruktor. „Jednou v podvečer jsem měla letět se svým žákem. Vlekař nás odtáhl kus od letiště, aby se současně podíval na svou chalupu. V tom žák tak zazmatkoval, že jsme museli přistát. Nakonec jsme skončili v cibuli. Poničenou úrodu nechtěl naštěstí nikdo zaplatit, ale a já v tu chvíli byla mezi ostatními piloty za cibulovou královnu.“
Netrvalo dlouho a byl povolen také výcvik na motorových letadlech. „Měla jsem ale ještě vyšší cíle. Chtěla jsem se věnovat letecké akrobacii. Nebavilo mě totiž lítat rovně,“ říká mnohonásobná mistryně republiky v této disciplíně. První akrobatický let absolvovala s dvojplošníkem C-104, tedy na typu stroje, který neměl kabinu. Popruhy, jimiž byla připoutána k sedadlu, jí byly tak volné, že při otočení letadla na záda byla polovinou těla venku. Přesto ji i tento zážitek utvrdil v rozhodnutí být akrobatkou.

Pro sportovní úspěch udělala maximum. I v týdnu jezdila z Prahy do Kolína, odkud šla na letiště pět kilometrů pěšky, aby na něm absolvovala třeba jen půlhodinový trénink a poté spěchala zpět do Prahy, kde byla zaměstnaná na plný úvazek. Při tom studovala vysokou školu. Aby to vše zvládala, vyjednal jí rektor na ministerstvu školství výjimku, takže prakticky studovala denní studium, ale dálkově.

Na jaře 1961 se zúčastnila soustředění akrobatického létání pod vedením zkušených letců Ládi Bezáka a Zdenka Besedy. Tam se naučila všechno, co bylo důležité pro její další úspěšnou sportovní kariéru. V tu dobu už měla za sebou vysokoškolské studium i svatbu. Za manžela si vzala Jaromíra, člena plachtařského družstva, který ale létal nejraději s práškovací ´Andulou´. „Dohromady nás svedla láska k létání. Ta nás pak provázela celý život. Můj muž miloval létání snad více než já a mně to umožnilo pokračovat ve sportovní činnosti. Mnoho dobrých pilotů totiž ukončilo své návštěvy letiště, když jejich manželky nesouhlasily s tak častým odloučením z domu. Manžel se stal nakonec profesionálním pilotem Slov-airu a také členem akrobatické čtyřky na strojích Jak-11.“

Nějakou dobu předváděli soutěžící piloti své umění na stejném typu letadla a závody byly anonymní. V praxi to znamenalo, že rozhodčí odjeli hodnotit sestavy na druhou stranu letiště, a tak nevěděli, kdo z pilotů zrovna odstartoval.
„Mně to vyhovovalo. Setkávala jsem se totiž s názory, že žena patří do kuchyně, a ne za knipl. Stejný názor mohli mít i někteří rozhodčí, což by ovlivňovalo jejich hodnocení. Při anonymitě měli všichni stejnou šanci a já ji chtěla využít. Létaly se tři sestavy. Pevná, volná a tajná. Volnou jsem si sestavovala sama a bavilo mě to. V tom mě respektovali i kluci, když si ke mně chodili pro radu. S tajnou, která byla pro všechny stejná, se soutěžící seznámili až krátce před samotným startem, neměli tedy možnost ji tvrdě natrénovat, ale každý se tak mohl ukázat, co v něm doopravdy je.“

Na jedné ze soutěží, při provádění výkrutu, ulétla pilotovi z letadla vrtule. Nedošlo ke zranění, ale některé prvky byly zakázány. Začaly se tedy vymýšlet nové obraty. „Jedním z nich byl čtverec, tzv. ´televizor´. Místo ladného kulatého přemetu se letadlo lámalo do ostrých úhlů. Jeden z pilotů, který prováděl tento prvek, měl přejít ze střemhlavého letu do vodorovné linie. Náhlé zatížení však stroj nevydržel. Křídla se sklopila do tvaru šipky a letadlo pokračovalo ve střemhlavém letu až k zemi. Pilot byl na místě mrtvý.“
Eva měla s letadlem namále při jednom ze startů s parašutisty. Mechanici jí špatně upravili vyvážení, což zjistila pozdě. Letadlo nechtělo vzlétnout, nastaly problémy, po kterých stroj skončil „na břiše“. Naštěstí nezačal hořet, což tehdy nebylo nic výjimečného při jakémkoli problému na letadle. Na mechaniky, za špatně odvedenou práci, nic prozradit nechtěla, tak to odnesla sama tím, že jí byla na tři měsíce strhávána polovinu platu.

Eva ale toužila také cestovat. Sen spojený s létáním se jí poprvé splnil v roce 1962, kdy jí přišlo pozvání do Vídně k účasti na mezinárodním leteckém dni. Českoslovenští letci byli totiž už tehdy ve světě velmi uznávaní. „Na letišti nás přivítaly rakouské dámy v kostýmcích a apartních kloboučkách a já tam postávala ve vojenské letecké kombinéze připomínající montérky asi o tři čísla větší, než byla moje postava. Kalhoty mi končily pod krkem, bunda pod koleny. To mě tak naštvalo, že jsem si hned po návratu do Prahy nechala ušít krásnou bleděmodrou kombinézu na míru.“

Jeden z nejsilnějších zážitků pro ni znamenal start na soutěži Lockheed Trophy v Anglii v roce 1963, neboť po návštěvě této země toužila a závodit v Anglii byl její sen. Celý československý tým tehdy cestoval do Coventry po vlastní ose. Z Karových Varů odstartovali čtyři soutěžní stroje a jeden s vedením týmu za pěkného počasí. Jenže nad Německem je přepadla pořádná bouře. „Snažili jsme se co nejdříve přistát, což se nám brzy podařilo. Jenže k překvapení všech jsme dosedli na americkou základnu. Tamní vojáci nás zběžně prohlédli, když jsem šla ovšem na toaletu, vždy mě některý z nich doprovázel. Jinak byli milí a pohostili nás třeba i borůvkovým džusem. Po vyjasnění situace a zlepšení počasí jsme pokračovali až do Coventry. U nás se však psalo, že šlo o hromadný úlet československých letadel. V Coventry jsem do finále nakonec nepostoupila. Myslím, že mě angličtí rozhodčí nebrali moc vážně, i když moje sestava byla na stejné úrovni jako u jiných pilotů. Po návratu domů jsem dostala zákaz reprezentace, a to z důvodu, že jsem chodila sama po Londýně. Udal mě jeden z našich pilotů. Zakázáno létat jsem ovšem měla jen půl roku, protože u nás žádná lepší žena nebyla. K emigraci ze strany pilotů, přestože to mohlo být tak jednoduché, nedocházelo. Asi jsme byli dostatečně ukáznění. I když zrovna já měla za hranicemi plno známých, kteří by nám v začátcích určitě pomohli. Manžel by však jinde, než u nás žít nemohl. Ani jsme v letadlech nic nepašovali. Akorát jsem jednou vezla nějakému papaláši bednu koňaku.“

A potom už přišel medailový úspěch Evy Kaprasové v roce 1964 na mistrovství světa ve Španělsku. Tisk psal o skvělém výkonu naší reprezentantky a o zlatu nemělo být pochyb. Medaile se ale nerozdávaly za předvedený výkon. Titul mezi muži získal domácí pilot. První místo pro pořádající zemi začínalo být tradicí.
„Byly to takové čachry machry. Skončily přede mnou dvě Rusky za oplátku, že Rusové nechali vyhrát Španěla. Já jsem tak získala bronzovou medaili. I když od té doby žádná naše pilotka nestála na světovém mistrovství na stupních vítězů, bylo to pro mne velké zklamání. Prostě to není sport, který by se dal měřit.“

Ve Španělsku ale naši trpěli i jinak. Servírované, na pohled lákavé mořské speciality, vyvolaly u většiny závodníků zdravotní potíže. „Toalety byly na druhé straně letiště. Takže tamní gazík s námi jezdil pořád sem a tam. Naznali jsme, že bude nejlepší si dát na uklidnění koňak. Jenže ho neměl nakonec kdo zaplatit, tak museli našemu vedení půjčit peníze na ambasádě. Ale my jsme byli aspoň zdraví.“

Za úspěchy naši letci žádné finanční prémie nedostávali, ale díky sportovní rivalitě si přišla Eva na své. „Na jedné soutěži rozbil Francouz podvozek na stroji, na kterém měla později létat i jeho dcera. Jeho kolegové z francouzského týmu jim však žádné nepůjčili. Tak jsem jim vypomohla já. Kdyby ho rozbili, tak mám určitě po kariéře, což se naštěstí nestalo. Za můj přístup mě potom spokojený Francouz věnoval auto Morris, se kterým jsme s manželem projeli celou Evropu.“

Jako odměnu za úspěchy bylo Evě Kaprasové povoleno se přeškolit na proudový letoun L-29 Delfín, což si také moc přála.
„Rok 1967 byl pro mne výjimečný. V létě se mi narodila dcera. Pro závodění to byl rok ztracený, ale v mém životě to byl jeden z nejkrásnějších.“
Na mistrovství světa 1968 v tehdejší Německé demokratické republice jeho účastníci nikdy nezapomenou. „Při přeletu hranice jsme si všimli, že je pod námi na zemi hodně vojenské techniky. Usoudili jsme, že se jedná o nějaké cvičení. V Magdeburku bylo na závody vše dobře připraveno a po tréninkových letech začala vlastní soutěž povinnou sestavou. Když jsem ale druhý den ráno přišla na letiště, přiběhl ke mně pilot z Německé spolkové republiky a kamarád z dřívějších soutěží. Měl v ruce tranzistor a říkal: Poslouchej! Poslouchala jsem, ale měla jsem pocit, že moje němčina je asi hodně špatná, vždyť slyším úplné nesmysly. Bohužel to nebyly, ale vojska Varšavské smlouvy Československo opravdu obsadila. Najednou bylo všechno jinak. Byli jsme pod zvýšeným dozorem a začaly velké diskuze, co dál. Po druhé disciplíně byli ze soutěže odvoláni všichni naši piloti. Byli jsme v šoku. Neměli jsme dostatek věrohodných informací, co se děje. Já měla doma roční dítě a doufala, že jsou všichni v pořádku. V roce 1971 jsem se proti své vůli musela zúčastnit soutěže socialistických států v SSSR v Orlu. Značné komplikace i během návratu domů mě dovedly k rozhodnutí ukončit závodní dráhu. Nechtěla jsem už ani být tak často a dlouho pryč od své dcery, které se stýskalo. Reprezentaci jsem opustila po dvanácti letech.“

Létání ale Eva Kaprasová na hřebíček nepověsila. Složila zkoušky obchodního pilota s anglickou a ruskou jazykovou doložkou, stala se instruktorem motorových letadel, mohla provádět vyhlídkové lety. I dalších 20 let s manželem, s dcerou Lucií a synem Romanem prožila většinu víkendů na kolínském letišti.
„Byla to jiná doba než teď. Nechci soudit, co bylo lepší a co horší. Dříve nás všechny na letišti spojovala láska k leteckému sportu, vzájemné přátelství, kolektivní spolupráce. Někdy mě to chybí, ale dnes je to vše už jiné, spíše jde o peníze. Přitom k létání musí mít člověk nějaký vztah a cit. Pro mě je to celoživotní láska.“

 

S profesionálním létáním skončila Eva Kaprasová v 55 letech s 2000 nalítanými hodinami. V letadle seděla naposledy před dvěma roky na trase z Kolína do Benešova. „Byli jsme se synem u jeho známého, který mě chtěl svézt. Syn ho ale varoval, že se se mnou bude prát o knipl. No, skoro to tak dopadlo. Akrobacii jsem věnovala polovinu svého života, ale strach jsem z ní nikdy neměla. Pro mě byla od začátku tak přirozená, jako chození po zemi,“ říká na závěr Eva Kaprasová.

Text: Petr Podroužek, foto autor a archiv Evy Kaprasové