O divadle

Mudrování Jaroslava Tučka nad výtečným představením Létající dítě v BuranTeatru

Šel jsem říjnovým večerem po Kounicově ulici. Do šera zářila skleněná vitráž Sokolského domu. Její hlavní vchod polykal mladíky ve smokinzích a s motýlky pod bradami. V houfu táhli do tanečních. Volným krokem jsem doputoval k rohovému vchodu a vešel do sídla brněnského BuranTeatru.

Bílá a černá jsou dominantními barvami strohého zdiva pojednaného zdobnými vpisy vkusných kudrn písma a slov. Ojedinělá, osobitá výzdoba funkcionalistických zdí pokračovala výstavou deseti barevných obrazů Radima Kašpárka, připomínajících plochy obroušených drahokamů…

Múza Mab mi zabzučela do uší: Oni ti Burani prostě umí. Koukněte na jejich psané krédo – Čiň Buranům dobře, špílem se ti odmění…

Šel jsem hranatým tunelem do sálu. Mab mudrovala:

Baladický příběh z velkoměsta německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Létající dítě, premiérovali Burani v režii Mikoláše Tyce již v dubnu 2014 a v témže roce získali Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci nového textu.

Bílé světlo, černé tvary reflektorů, dlouhý černý hranol jako soudní lavice. Na lavici vypovídají tři pánové a tři ženy o události podzimního dne. Obdivuhodně žonglují slovy. Jsou vtipní. Pohybem šetří. Každé gesto, každá grimasa i hnutí těla, má řád a svůj význam. Kadence vět je svižná, malebnost uchu lahodící. Hlasové souzvuky slabik úchvatné.

Silnice je/úzký pruh/mezi nebem/a peklem. //Na město/když soumrak padne/černé auto jezdit začne//když ve městě setmí se, /ulicemi velký černý/vůz už blíží se/a bere si/naše děti…

Kateřina Dostalová, Kristýna Daňhelová, Magdaléna Tkačíková. Igor Dostálek, Pavel Novák a Lukáš Rieger koncertují. Z úst jim zaznívá zvonivá čeština. Jen za zády mi řve smích nějakého děsně chápavého chytrolína. Připomíná skřeky gumového obutí prudce brzdící limuzíny. Smích, žel, tuze častý, až mě polévá stud, že jsem snad málo znalý.

Lapal jsem slůvka, střehl pohyby herců a stále jsem dumal, co je na příběhu o tragickém skonu dítěte tolik veselého.

Paní učitelky organizovaly lampionový průvod, sbor dětí zpíval píseň k poctě svatého Martina, kopáči hluboko pod zemí hloubili tunel pro velký hadronový urychlovač částic a doktorka z Brazílie přednášela o vzniku a zániku. Byla krásná. Majitel černého auta se do ní zamiloval.

Člověk za mými zády řval, až jsem měl obavy o zbytky svého sluchu.

Bytelná lavice se sunula do polohy osové přímky, až se měnila v kabinu černé limuzíny. Muž usedl za volant. Nejdříve málem porazil opilou ženu a posléze z chodníku smetl chlapce.

Na hranu zvonice přilétl bosý chlapec s lampionem. Řidičův syn.

Herci i soudní lavice zmizeli v temnotách.

Šli jsme Kounicovou ulicí, Mab řekla: Skvělé byly hudební vstupy, hrané na saxofon, flétničku, kytaru i smutně zajíkavé dětské písně. Z herců byl nejlepší Pavel Novák.

Ano, herci byli výteční, souhlasil jsem. Ona to vlastně byla svým způsobem skvěle realizovaná rozhlasová hra. Přímý přenos z jejího natáčení. Ale ten řehtající oř za zády mě strašně iritoval.

Ovšem on byl jasným kontrapunktem uvádějícím příběh Létajícího dítěte do kontextů krutosti našeho dneška. Pravila Mab.

Aha, povzdechl jsem, ale múza již se mnou nebyla. Zmizela.

Jaroslav Tuček, 17. 19. 2018 Brno – Komín

Roland Schimmelpfennig – Létající dítě. Premiéra: 19. 4. 2014. Překlad: Petr Štědroň. Dramaturgie: Jan Šotkovský, Jitka Šotkovská. Scéna: Karel Čapek. Kostýmy: Aneta Grňáková. Režie: Mikoláš Tyc. Osoby a obsazení: Kateřina Dostalová, Kateřina Falcová / Kristýna Daňhelová, Magdaléna Tkačíková, Igor Dostálek, Jaroslav Matějka / Pavel Novák, Lukáš Rieger. Psáno z reprízy 16. 10. 2018. BuranTeatr – Sokolský Stadion, Kounicova 22, Brno