Téma měsíce

Majitelky Prachovských skal: „Lidé se diví, proč mají za vstup zaplatit.“

Prachovské skály jsou jedním ze symbolů Českého ráje. Jde o úžasné seskupení pískovcových skal, ale také lesů a cestiček, které celým územím procházejí. Za prvního zaznamenaného turistu v Prachovských skalách se pokládá rakouský císař František I. Dojít k tomu mělo v roce 1804 při jeho návštěvě Jičína, kde měla probíhat jednání o spojenecké smlouvě s ruským carem Alexandrem I. v konfliktu s Napoleonem.

Prachovské skály dnes patří třem ženám; sestrám Margaretě Pospíchalové, Iloně Schlikové a jejich sestřenici Heleně Zajíčkové, které je získaly v restituci jako pokračovatelky dědiců původních majitelů – rodiny Schliků. Helena Zajíčková se našeho povídání o klenotu Českého ráje ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit.

 

 

Schlikové dosáhli Panského stavu v roce 1437, kdy císař Zikmund Lucemburský povýšil do panského stavu svého kancléře Kašpara Schlika. Jejich rod zbohatl poté, co se na jejich panství objevily stříbrné rudy. Poté Schlikovi začali razit jáchymovské tolary. Finanční potíže Habsburků však donutily jejich vliv omezit, čímž se Schlikové dostali do opozice a vzájemná nenávist vyvrcholila v roce 1620, kdy se postavili do čela stavovského povstání.

Po prohrané bitvě na Bílé Hoře byl Jáchym Ondřej Schlik jako jeden z vůdců popraven v roce 1621 na Staroměstském náměstí jako první z dvaceti sedmi českých pánů. Jeho zajatému bratranci Jindřichovi byla nabídnuta služba u císařského dvora, kterou přijal a v roce 1637 dostal Velišské panství s Prachovskými skalami jako služné.

Během druhé světové války byla okupačními orgány na majetek rodiny Schliků uvalena nucená správa. Dvanáctičlenná delegace zástupců šlechty včetně Schliků se totiž před sto lety – 17. září 1938 dostavila na pražský Hrad a prezidentu Benešovi přednesla stanovisko podporující neporušenost starých historických hranic Českého království. Za druhé světové války sloužily Prachovské skály, včetně ubytování na místě dnešní cukrárny, pro výcvik Hitlerovy mládeže Hitlerjugend. Zatímco tyto prostory obsadili okupanti, zdejší jeskyně se staly útočištěm jejich nepřátel.

„Naše rodina tehdy bydlela na zámku v Jičíněvsi, jehož prostory později sloužily převážně jako hospodářské budovy s kancelářemi,“ říká Margareta Pospíchalová, jedna ze spolumajitelek Prachovských skal.

Ze zámku v Jíčiněvsi se stal po roce 1948 také internát a sídlila v něm i zahradnická škola. Takže byl částečně udržovaný. To se však nedalo říct o  Vokšickém zámku. Bydleli v něm cigáni a přivlastnilo si ho i jednotné zemědělské družstvo. Dodnes není po devastaci zcela zrekonstruovaný.

„Celé panství patřilo Schlikům až do roku 1948, po kterém naši rodinu a jejich příbuzné vystěhovali komunisté z hodiny na hodinu do fořtovny bez oken v Jičíněvsi. Neměli čas si ani věci zabalit. Každý si mohl vzít jen to nejnutnější. Část rodiny zde žila až do roku 1968, kdy mnozí odešli k příbuzným do zahraničí. Třeba strýci Jindrovi byl v Rakousku svěřen maltézský zámek se správcovstvím větším, než je dnešní Morava. Po roce 1989 přesídlil do Prahy, kde působil jako velkopřevor. Naši rodiče ale přebývali v Jičíně v babiččině bytě o velikosti 1+1, kde jsme se později i narodily,“ vzpomíná Ilona Schliková, druhá spolumajitelka Prachovských skal.

Dětem Schliků dávali už na základní škole pocítit, co si o jejich šlechtickém původu myslí. Ostatním je kantoři předhazovali jako ty, kteří jiné akorát tak vykořisťují.

„O našem původu a příkoří se doma nikdy nemluvilo. Jen jsme slýchávali, abychom žili tak, abychom se za své chování nemuseli nikdy stydět. I když náš táta byl gymnazista, musel pracovat v cihelně. Tam však dostal, ještě jako poměrně mladý člověk, infarkt a soudruzi usoudili, že bude rozumnější ho zaměstnat v kanceláři pískovny. Naše máma nejdříve prodávala v oděvech na jičínském náměstí, ale nesměla být lidem na očích a tak šla foukat vánoční kuličky,“ poukazuje na strasti rodiny Ilona Schliková. Jak obě sestry svorně tvrdí, příkoří zažily i proto, že se rodiče nikdy nepřestěhovali jinam – někam kde by se mohli všichni ztratit v anonymitě. Určitě je prý ale párkrát zamrzelo, že se k tomuto kroku nikdy neodhodlali.

„Blízko k tomu měli ještě v roce 1969, kdy byli pozváni do Rakouska. Vlast by ale asi nikdy neopustili. Krátce před přelomovým Listopadem se naše situace začala měnit k lepšímu. Máma už dělala dispečerku a táta pracoval u benzinové pumpy. Byl tam celkem spokojený, navíc ho měli lidé rádi. Bohužel zemřel ještě před revolucí,“ říká Ilona Schliková.

„Máma litovala, že se táta roku 1989 nedožil. Byl vášnivým myslivcem, ale nelovil, protože nesměl mít v držení žádnou zbraň. Takže si toho už neužil,“ dodává její sestra Margareta Pospíchalová.

Do Prachovských skal jezdily Margareta a Ilona se svými rodiči ještě jako děti. V Prachově si dali nedělní oběd, do skal potom všichni zamířili třeba na houby. Nikdy od rodičů ale neslyšely: „Holky, koukejte, toto vše mohlo být vaše.“

Restituce navrátily po roce 1989 historický majetek zpět do jejich rukou. V roce 2003 se pokračovatelky rodu Schliků ujaly i správy turistické oblasti Prachovské skály.

„O tom, že by nám mohl stát hmotné statky vracet, se jako první zmínil strýc. V roce 1993 jsme dostaly zpět také Prachovské skály. Na dalších 10 let jsme je pronajaly organizaci českých turistů, která se o ně předešlé roky starala,“ přibližuje podrobnosti restituce Ilona Schliková.

Jednu sezonu, ještě v 70. letech, prováděl návštěvníky Prachovských skal dokonce i táta Margarety a Ilony. Jenže ovládal němčinu a komunisté dostali strach, co vše by s cizinci mohl probírat, a tak mu provádění brzy zakázali.

„O Prachovské skály se léta staral klub turistů. Přestože jsme jim s dostatečným časovým předstihem v roce 2003 oznámily, že s nimi smlouvu o pronájmu neobnovíme, byli tací, kteří to těžce rozdýchávali. Neudělaly jsme to ale stylem, jako to provedli předtím komunisté nám, když jen bouchli rukou do stolu a o osudu našich rodičů bylo rozhodnuto. Ale jinak nám turisté klacky pod nohy neházeli,“ tvrdí Margareta Pospíchalová.

Vloni prošlo Prachovskými skalami v sezoně od dubna do října 140 tisíc návštěvníků. Lidé ale jezdí zdejší romantická zákoutí obdivovat i na Vánoce.

„Poslední roky investujeme třeba do prohlídkových tras, po kterých se dnes mohou pohybovat už i rodiny s kočárky. Poprat jsme se museli také s vichřicí Kiril, při které ve skalách popadaly tisíce kubíků dřeva. Tím se ale zase návštěvníkům více odkryly skály. Léta bojujeme s kůrovcem,“ popisuje zdejší strasti Dominik Feštr, ředitel správy Prachovských skal a syn Margarety Pospíchalové.

Ani turistům a návštěvníkům Prachovských skal se zranění nevyhýbají. Kam za nimi nemůže sanitka, tam musí pomoci vrtulník. Naštěstí to vždy odnesly ´pouze´ zlomené končetiny, nebo rozbitá hlava. Dnes Schlikové vlastní prachovský hřeben o přibližně 1100 hektarech a okolí obce Prachov s 220 hektary. V současné době se v Prachovských skalách pracuje na obnově zabahněné lesní vodní nádrže Pelíšek.

Ilona Schliková si Prachovské skály prošla naposledy předloni. „Mám k nim vřelý vztah, ale jen zespodu. Trpím totiž závratěmi.“ usmívá se. Margareta Pospíchalová zase říká, že pokud vyráží do skal na houby, bere si tašek více. Jednu na houby, ostatní na sběr petlahví a dalšího nepořádku.

„Jezdí sem i tací, kteří si zdejší přírody moc neváží. Třeba dorazili Holanďané i s karavanem, u lesa z něj vyndali stoleček se židličkami, což by mi ještě tak nevadilo, ale když si poté ještě zapálili oheň, tak to už bylo na mě opravdu moc. Lidé se kolikrát podivují, proč mají za vstup do Prachovských skal zaplatit. Odpovídáme jim, že jsou zde vyhlídkové okruhy, o které se musí někdo starat a není to zadarmo. Někoho dokonce dokáže skutečnost, že Prachovské skály patří soukromým osobám, a musí za vstup zaplatit, tak rozhodit, že se ještě před pokladnou otočí a vrátí se domů. Přitom se v Prachovských skalách platí vstupné už přes 50 let. Nejhorší jsou ti, co dorazí těmi nejdražšími auty. Kvůli 70 korunám za vstup dokážou být hodně nepříjemní. Na druhé straně se najdou návštěvníci, kteří nás za ledasco pochválí a rádi se sem vracejí,“ dodává Ilona Schliková.

Petr Podroužek

 

 

 

 

 

 

Prachovské skály mají bohatou historii. Postupně se staly součástí Velišského panství, které získal počátkem 17. století Albrecht Eusebius Valdštejn. Po jeho zavraždění v roce 1634 získal panství hrabě Jindřich Schlik.

Císař František I.

Za prvního zaznamenaného turistu lze pokládat císaře rakouského Františka I. (1768 – 1835), který podle dochované pověsti Prachovské skály navštívil a nechal se pronést na nosítkách skalní soutěskou, která pak dostala název Císařská chodba. Mělo se tak stát při jeho návštěvě Jičína v roce 1804, kde měla probíhat jednání o spojenecké smlouvě s ruským carem Alexandrem I v konfliktu s Napoleonem. Současní historikové se k této informaci staví poněkud rezervovaně, název Císařská chodba však přetrvává.

Vojta Náprstek

Zcela jistě se zde v roce 1879 odehrála návštěva pražského podnikatele Vojty Náprstka s chotí a Klubem amerických dam. Americké dámy nepocházely z Ameriky, jak by se dalo očekávat, ale jednalo se o spolek energických, moderních a emancipovaných dam, které se hlásily k americkému způsobu života. Této návštěvy se účastnil i básník Jaroslav Vrchlický. Návštěva proběhla tak, že se spolek nechal dovézt povozy k skalnímu městu a pak návštěvníci pokračovali pěšky. Výsledkem byly nadšené články v tehdejším tisku.

Turistická chata v Prachovských skalách

Od roku 1892 v Jičíně působí odbočka Klubu českých turistů. Spolek má například zásluhu na vybudování dnešních turistických okruhů. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa se zasloužil tehdejší jednatel klubu Českých turistů prof. Jakub Všetečka o zbudování schodišť a chodníků mezi skalními bloky na dnešní. Masarykově cestě. Dílo fakticky zhotovili v rámci výcviku vojáci 22. ženijního pluku v Jičíně. Na památku zanechali ve skále při cestě vysekanou značku svého 22. pluku a letopočet 1922. Jakkoliv se cesta jmenuje po prvním československém prezidentovi, T.G. Masaryk tudy nikdy nešel. Cestu prošel při slavnostním otevření pouze jeho tajemník.

Počátkem 20. století také vznikla z popudu majitelů skal – rodiny Schliků – také první restaurace ve skalách. Brzy se ukázalo, že je potřeba zřídit restauraci větší, a tak roku 1923 postavil Klub českých turistů základnu – Turistickou chatu. Ta byla v třicátých letech ještě rozšířena do dnešní podoby. V té době se také postavila silnice a parkoviště, Prachovské skály tak nabyly dnešní podoby.

Prohlášení české historické šlechty

Během druhé světové války byla na majetek rodiny Schliků uvalena okupačními orgány nucená správa. Jednalo se patrně o odvetu za předokupační stanovisko Schliků, kteří se přihlásili k prohlášení české historické šlechty, s podporou tehdejšího Československa. Dvanáctičlenná delegace zástupců se tehdy dostavila 17. září 1938 na pražský Hrad a prezidentu Benešovi přednesla stanovisko, podporující neporušenost starých historických hranic Českého království. Bylo to krátce před Mnichovskou dohodou a následnou abdikací prezidenta Beneše.

Dnešní Informační středisko za války sloužilo Hitlerjugend

Prachovské skály a ubytovací zařízení v nich sloužily jako zázemí pro potřeby okupačních orgánů, pro výcvik vedoucích tzv. Kuratoria a Hitlerjugend. Paradoxem té doby je však i skutečnost, že zatímco hotely obsadili okupanti, jeskyně se staly útočištěm nepřátel říše. Tak například Stanislav Hylmar koncem února 1945 utekl z nucených prací v Německu a nalezl útočiště ve své kdysi skautské jeskyni v Prachovských skalách, necelý kilometr od hotelu, obsazeného zotavujícími se vojáky wermachtu. Zde přebýval až do osvobození v květnu 1945. Během jara 1945 u sebe dokonce ubytoval tři ruské zběhy z pochodů smrti. Jakkoliv to bylo mezi místními obyvateli obecně známé, nenašel se nikdo, kdo by to prozradil. (Podle vyprávění pamětníků měly některé děti dokonce zakázáno chodit do školy, aby se náhodou neprořekly.)

Císařská chodba 1996

Restituce v roce 1996 navrátily historický majetek zpět do rukou dědiců původních majitelů – rodiny Schliků. V roce 2000 se Schlikové ujímají i správy turistické oblasti Prachovské skály. Ve spolupráci se správou chráněné krajinné oblasti Český ráj se podařilo proměnit i druhovou skladbu lesních porostů. Dnes mají podporu stromy listnaté, jedle a borovice. Smrkové porosty, které dosáhly věku okolo sto let jsou postupně nahrazovány porosty smíšenými.

Císařská chodba 2016

Současní turisté do Prachovských skal přijíždějí většinou vlastními automobily nebo autobusy. Čekají je zde parkoviště, tabule s informacemi, restaurace i prodejny suvenýrů. Ve skalním městě pak udržované prohlídkové okruhy a cesty. Návštěvu je nejlépe plánovat na celý den. Budete pak mít dostatek času, abychom viděli vše zajímavé, co se v Prachovských skalách dá najít.