Téma měsíce

MAGDALENA NEMOHLA MÍT VYSNĚNÉ DÍTĚ, pomohla jí až náhradní matka a brněnská klinika

Brali se 3. 6. 2001, na svatební cestu letěli na Havaj

Magdalena Cogbill (41) se narodila v Pardubicích. Po maturitě se rozhodla zdokonalit v anglickém jazyku. A protože měla pozitivní vztah k dětem a lákala ji vidina Ameriky, rozhodla se zkusit práci au-pair v rodině ze Cincinnati ve státě Ohio. Starala se zde o tři kluky. Po roce se sice vrátila domů, ale pořád ji to táhlo zpět. Do Ameriky se proto vydala znovu. Koupila si zde auto a vyrazila do Atlanty. Časem se vdala a zatoužila po dětech. Ani v tom nejhorším snu ji ale nenapadlo, že to bude cesta tak trnitá.

Magdalena Cogbill si v Atlantě našla bydlení, práci i spolubydlící, která jí časem dohodila sympaťáka, jenž hledal partnerku na latinskoamerické tance. Nakonec nezůstalo jen u toho a Jeremy (46) se stal jejím životním partnerem. V aukci koupili dům, který byl poškozen požárem, a pustili se do jeho opravy. Po třech letech naznali, že už nějaké zázemí mají a zatoužili po dítěti. Netušili, co vše pro to budou muset obětovat.

„Mít dítě v Americe není žádná levná záležitost. Mateřská dovolená zde prakticky není, někteří zaměstnavatelé vám negarantují, že vás vezmou po porodu zpátky do práce. Jsou pojišťovny, které těhotenství aporod neproplácejí. V Atlantě přijde ženu bezproblémový vaginální porod amaximálně 24 hodinový pobyt v nemocnici na 12 000 dolarů avíce, za císařský řez se platí od 20 000 dolarů. My už měli něco málo našetřeno amysleli jsme si, že nám nic nebrání dítě přivést na svět. Jenže měsíce utíkaly atěhotenství pořád nepřicházelo,“ vzpomíná na perné chvíle Magdalena Cogbill.

Postupem času se tak u ní začaly projevovat negativní emoce, i když se přírodě snažila podat pomocnou ruku. Na rady lékařů a okolí omezila pití kávy i alkoholu na minimum, více času věnovala pohybu, počítala poctivě dny možného početí. Do mysli se jí však začala pomalu vkrádat myšlenka na umělé oplodnění, i když byli s Jeremym oba mladí a zdraví. Nikdo jim však nedokázal říct, kde je problém.

S náhradní matkou Tanjou.
Opouštění porodnice 9. 6. 2009

„V Americe je málo pojišťoven, které by umělé oplodnění, byť jen zčásti, hradily. V době, kdy jsme oněm začali uvažovat, se v Atlantě pohybovala cena jednoho takového zákroku kolem 25 000 dolarů ak tomu bylo nutné přičíst léky za dalších přibližně 5000 dolarů. Přitom úspěšnost umělého oplodnění byla kolem 33 procent,“ říká Magdalena Cogbill.

Jak dnes přiznává, bylo to období, během kterého zažila hodně špatných osobních zkušeností. Operaci, při které byla Magdaleně odebrána vajíčka, si musela hradit sama. Zákrok podstoupila na klinice, kde jí rozmluvili nástup do jiné nemocnice s tím, že u nich bude mít přece jen mnohem větší pohodlí. Jenže tamní personál ještě pod vlivem anestezie Magdalenu oblékl, posadil na vozík a odvezl Jeremymu do auta s minimem informací, co bude dál. Po dvou dnech se Magdalena nacházela v tak zuboženém stavu, že ji musel Jeremy vzít do náruče a na kliniku odvézt zpátky. Tam se zhrozili nad její velkou dehydratací a nasadili jí kapačky. První pokus o umělé oplodnění se tak nezdařil.

Před tím dalším bylo Magdaleně doporučeno vyšetření průchodnosti vejcovodů. Jeho výsledek jí však zanechala zdravotní sestra na záznamníku v pátek odpoledne.

„Bylo to krátce před tím, než odešla domů, takže jsem se jí nemohla už dovolat zpátky azískat tak odpovědi na velmi stresující otázky. Celý víkend jsem tak žila vnapětí, co se stalo. V tu chvíli jsem se rozhodla vzít vše do svých rukou azačala se problematikou umělého oplodnění více zabývat. Také jsem hledala místa, kde by mi mohli pomoci. Na tamní kliniku jsem se po špatných zkušenostech už vrátit nechtěla.“

Brali se 3. 6. 2001, na svatební cestu letěli na Havaj

Několik následujících týdnů procestovala Magdalena na internetu celý svět, až zakotvila v rodných Čechách, kde později podstoupila i většinu léčení.

„Moje máma všechny ty trable prožívala se mnou. Schovávala mi také zveřejněné články, co vycházely oléčbě neplodnosti v Česku. Byla jsem překvapená, jak byly ze strany pacientek negativně popisovány. Jako by ženy, které si musely něčím podobným projít, netušily, jaký je to zázrak, že k početí vůbec dojde aještě větší, když se narodí zdravé dítě. Překvapily mě jejich vesměs negativní pohledy na léčbu neplodnosti, jak moc je prý stály léky, jak po ní přibraly ajak jim po nich bylo maximálně špatně. Ato jsou v Česku lékaři v otázce neplodnosti tak přístupní. Pacientka se s nimi může setkat, vše prodiskutovat avybrat tu nejvhodnější variantu kléčbě. V Americe existuje také v tomto směru obrovská byrokracie. Na konzultaci se samotným lékařem se pacient dostane zřídka aještě ke všemu ho to stojí kolem 500 dolarů. V Americe se většinou řeší jen peníze. Takový jeden pokus umělého oplodnění přijde ženu kolikrát na vyšší částku, než je její průměrný roční plat. Většina párů si proto na takovou proceduru bere půjčky.“  

Magdalena říká, že měla velké štěstí na fantastický tým z brněnské kliniky Reprofit. Nad jejími i Jeremyho výsledky léčby pokaždé kroutili nevěřícně hlavou, protože jinak vše vypadalo dobře.

„Jak v tu dobu umě pracovala psychika, se popsat nedá. Akaždou léčbou to bylo horší ahorší. Přestala jsem chodit mezi lidi, protože jsem nechtěla donekonečna odpovídat na otázky typu: Tak co, už? Limitovala jsem dovolené, manželovi jsem radila, ať si najde někoho jiného.“

Neúspěch v početí považovala stále více za vlastní selhání. Přicházely pocity, které přestala zvládat. Namísto racionálního myšlení docházelo u Magdaleny k vlastnímu podceňování. Došlo to tak daleko, že se ponořila do vlastního černého světa, ze kterého se neuměla dostat ven. Naštěstí se nebála vyhledat odbornou pomoc, takže Magdaléně pomohlo následné užívání antidepresiv.

„Když mi bylo poprvé velmi netaktně aneosobně sděleno, že budu asi muset podstoupit umělé oplodnění, byl to pro mě obrovský šok aužírala jsem se tím celý víkend. Nakonec jsem měla za sebou tolik nezdařených léčeb apokusů otěhotnět, že jsem přišla s variantou náhradní matky. Bylo třeba jen najít plodnou avhodnou ženu.“

Ač to zní na první pohled s podivem, náhradní matku začala Magdalena hledat na internetu. Měla však několik podmínek – musela žít v Atlantě, být součástí monitorovaného těhotenství, měla mít vlastní děti. A nejlépe, kdyby už někdy v minulosti náhradní matkou byla a odnošené dítě jeho rodičům bez problémů předala. Na webové inzerci našla tři vhodné adeptky. Nakonec se s Jeremym rozhodli pro 26letou černošku, která už děti porodila a v minulosti také byla náhradní matkou. Z lékařského hlediska mělo jít o zdravou ženu do 40 let s aspoň jedním absolvovaným spontánním a nekomplikovaným těhotenstvím. Jinak se většinou páry v takovýchto situacích obracejí k mladým matkám ve své rodině a v blízkém okolí.

„Kdybychom v Americe oslovili agenturu, která se zajišťováním náhradních matek zabývá, přišlo by nás to zhruba na 75 000 dolarů. Náhradní matce jsme s vlastním vyhledáním zaplatili 45 000 dolarů. Samozřejmě jsem zvažovala najít si někoho v Česku, ataké mi přišly nabídky žen k odnošení dítěte v rozmezí 400 000 až milionu korun. Odradilo mě však, že podle českého zákona je matkou dítěte ta žena, která ho porodí. Tudíž zde neexistuje žádná garance, kdyby si to rozmyslela anás chtěla případně inějakým způsobem zneužít, jak se k dítěti dostat.“

Magdalena a Jeremy Cogbillovi sepsali s náhradní matkou potřebnou smlouvu, poté proběhl transfer embrya a v době prvního trimestru došlo k soudnímu potvrzení, že do dělohy náhradní matky bylo jejich embryo transformováno.

Míša 3 roky,
Eliška 2 měsíce

„Kvůli americké byrokracii anesmyslným nařízením jsem potom sama transportovala zamrazená embrya z atlantské kliniky do Brna, kam jsem s nimi letěla k transferu i s náhradní matkou.“

Do narození dítěte rozhoduje v Americe o svém zdraví a životě jeho náhradní matka, po porodu už na něj pozbývá jakékoliv právo. Magdalena přiznává, že v ní bušily biologické hodiny tak moc, že si nějaké komplikace nechtěla připustit. S náhradní matkou, která měla už pět dětí, absolvovala všechny gynekologické prohlídky a s postupujícím těhotenstvím jí i s ledasčím fyzicky náročnějším pomáhala. Dodávala jí také vitamíny a čerstvé ovoce, každého čtvrt roku jezdili společně nakupovat těhotenské oblečení.

„Naše první dcera se narodila ve 32. týdnu, v květnu 2009, měřila 50 centimetrů avážila 1,89 kilogramů. Uporodu jsme nebyli, protože přišel nečekaně brzy. Malé jsme dali jméno Audrey Michelle Cog­bill, ale neřekneme jí jinak než Mišo. Tři týdny strávila na novorozenecké jednotce intenzivní péče, aby aspoň trochu přibrala anaučila se sát mateřské mléko. To dceři dodávala po dobu strávenou v nemocnici náhradní matka, ale ijá zásluhou vyvolané laktace.“

Eliška 2 měsíce,
Míša 3 roky,
Magda 35,
Jeremy 40

Magdalena Cogbill přiznává, že náklady na léčbu a početí byly v Česku v poměru k Americe neskutečně nízké. Kdyby měla sečíst všechny vynaložené prostředky, včetně kompenzace náhradní matky, potom by se jistě přehouply přes dva miliony korun. Přitom v zámoří nepřipadá v úvahu, že by lékař doporučil sám od sebe léčbu mimo

Léto 2016, Míša 7, Eliška 4

Ameriku, a už vůbec ne „nějaké tečce“, myšleno Česko, na mapě Evropy.

„Většinou jsem se setkala s tím, že udržet si pacienta znamená pro doktory vAmerice velký business. Kolikrát jsem byla svědkem toho, jak lékař naprosto nesmyslně anepravdivě pacienta od cesty do zahraničí za léčbou doslova vystrašil. Bohužel peníze hýbou světem av Americe je to až neetické. Léčby v Česku probíhaly velmi hladce, v porovnání s Amerikou byly až relaxační.“

Po narození zdravého dítěte všechen ten stres, obavy o životě bez potomka jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

„Byl to neskutečný okamžik. Všechny ty nezdary, operace, stresy, probrečené dny anoci, ubíjení se otázkami proč…to vše najednou ze mě spadlo, ikdyž jsem nemohla zpočátku uvěřit, že ten maličký živý uzlíček, co jsem držela v náručí, je opravdu moje dítě. Na druhou stranu je důležitá psychická stránka, alékaři, se kterými jsem vReprofitu spolupracovala, mají za to, že je to alfou aomegou úspěšné léčby ženy zakončené jejím těhotenstvím. Léčba umělým oplodněním je pro partnery zkouškou ohněm. My jsme to nakonec jakžtakž zvládli, mnozí ale stres neustojí. Za poslední roky jsem osobně pomohla více než tisícům párů z celého světa podstoupit léčbu právě v Brně.“

Dva roky po narození Míši se Cogbillovi pokusili o početí druhého dítěte. I v tomto případě se to neobešlo bez potíží. S Reprofitem s ním začali od základu, ale už ve chvíli, kdy věda pokročila zase dále. Mohlo tak dojít ke spojení znalostí a zkušeností specialistů na umělé oplodnění s odborníky z oboru reprodukční imunologie, která poskytuje pacientům větší možnost komplexního pohledu na diagnózu a především úpravu a způsob léčby.

„Díky svému gynekologovi v Atlantě, klinice v Brně, laboratoři v Chicagu aspecialistovi na reprodukční imunologii v řeckých Aténách, jehož zásluhou jsem takto poprvé úspěšně otěhotněla ve svých 35 letech, se nám narodila druhá dcera v roce 2012, která dostala jméno Payton Elizabeth, ale všichni jí říkáme Eliško.“

S úsměvem Magdalena dodává, že přišla na svět díky americko-řecko-české spolupráci, i když se také Eliška narodila v Atlantě.

„Co bych poradila ženám, pokud je čeká klikatá anepředvídatelná cesta neplodnosti? Aby si našly kliniku alékaře, který jim bude vyhovovat. Někoho, ke komu budou důvěřivé, otevřené, nebudou se bát nechat si od něj poradit, abudou cítit, že v případě nějaké krize z důvodu tíhy neúspěchu se nebudou zdráhat se na něj obrátit. Abýt slidmi, kterým v osobním životě důvěřují apůsobí na ně pozitivně. Ať vítají kaž­dý den s tím, že mají další šanci být dobrými matkami. Oto dříve se potom úspěch dostaví. Aaž budou držet ten malý uzlíček v náručí, černá můra se okamžitě rozplyne. Pokud však nebudou v pohodě, nemůžou počítat s úspěšnou léčbou is těmi nejlepšími laboratorními výsledky,“ radí na závěr Magdalena Cogbill.

Manželé Cogbillovi vlastní v současné době stavební firmu. Magdalena se navíc stále nepřímo pohybuje ve světě neplodnosti. Ženám poskytuje důležité informace, týkající se této problematiky.

Text Petr Podroužek