Hudba

Labutí písní kytaristy Martina Koubka je album My Son And Me

Jméno kytaristy, hráče na foukací harmoniku, zpěváka a skladatele Martina Koubka není v českém prostředí neznámé, nicméně nedočkalo se takové mediální podpory, jak by si nositel toho jména zasloužil. Připomeňme, že hrál s Michaelem Kocábem a jazzrockovým Pražským výběrem už ve druhé polovině sedmdesátých let, spolupracoval i s Radimem Hladíkem, byl členem skupiny Framus Michala Prokopa a v polovině osmdesátých let se postavil na vlastní nohy ve skupině Dux, kterou založil a kde byl jednoznačným frontmanem. Alba podepsaná Martin Koubek aDux ale začala vycházet až po změně politických poměrů v naší zemi. Martin Koubek bohužel předčasně opustil tento svět 15. června 2014 a další plány na reaktivování kapely tak byly navždy ukončeny. Nicméně péčí jeho manželky Jitky 15. dubna 2018 vychází jeho „posmrtné“ album, na kterém její manžel pracoval s různými přestávkami v mezidobí a které bylo vydáno pod názvem My Son And Me.

Projekt byl natočen v sestavě Martin Koubek (kytary, sólový zpěv, foukací harmonika), Ondřej Čepelák (klávesové nástroje, zpěv), Michal Němec (baskytara, zpěv), Miloslav Kovařík (bicí nástroje, percussion). Nahrávacího procesu se zúčastnili i hostující Daniel Hofrichter (zpěv, klávesové nástroje) a Martin Hložek (bicí nástroje, percussion). Na albu se objevilo 11 skladeb. Protože jeho vydání, stejně jako v předešlém případě bylo orientováno na zahraniční trh, bylo nazpíváno v angličtině.

První skladba Our Dreams Are Away začíná svižným nástupem v hardrockovém duchu. Koubkův hlas zní přiškrceně, ale nepostrádá rockové ostří. Přímý tah na bránu nabízí jasná souhra veškeré instrumentace, spojená s vokálními party. Působivá unisona kytary, kláves a basů jsou jednoznačná a jasně hutná od začátku do konce. Druhá píseň Courtless Jury začíná dravým entrée a pak převezmou iniciativu klávesy. Synthesizerová vlna se spojuje se soundem varhan Hammond a tvoří páteř celé kompozici. Koubkův hlas zde zní poněkud umírněně, nikoliv ale uhlazeně. Melodická linka je krásně čitelná a zvrat uprostřed skladby je orientován směrem k funku – propojení slapující baskytary s bicími dotváří celkový obraz, který se ale opět vrací do hutného soundu. Do instrumentální mezihry vstupuje i Koubkovo sólo na foukací harmoniku, hrané rovněž s velkým nasazením. Velmi podařená záležitost!

Sunday Morning už nepostrádá nic z hardrockové orientace díky vypilovanému riffu a celkovému pojetí. Téma je víceméně předvídatelné a v daných konturách standardní. Nicméně ani zde se neponechává nic náhodě a propojení vokálních partů s instrumentací funguje v jasné symbióze. Do hry vstupuje i akustická kytara a ozvláštňuje sound. Zcela nečekaně sem vstupuje závan Carlose Santany. Koubkova kytara změní barvu a dlouhými tóny ve výškách prokresluje téma za podpory percussion a klavírních akcentů. A vrací se nám opět téměř až artrocková rozmáchlost v hudebním prostoru s vypilovanými kytarovými party.

Do baladické polohy nás zavádí blues No Peace Of Mind, které na Koubkových projektech nesmí chybět. Jeho velké irské kytarové lásky Gary Moore a Rory Gallagher zde nejsou tak čitelně přítomné. Koubek blues cítí stejně přesvědčivě a vedle klasického tempa zde kytarové rozklady doprovázejí nezbytné hammondky. Do tématu opět vstupuje foukací harmonika a dlouhé kytarové sólo rozpoutá emocionální uragán podle všech pravidel.

Zvonění akustických kytar přivolá The Old Violinmaker´s Song, která se v lecčems vrací zpátky do šedesátých let svou melodickou linkou. Varhanní linka se táhne jako Ariadnina nit celou písní a vybrnkávaná melodická kytara nás zavádí do oblasti britského folkrockového dění s historizujícími prvky.

Naproti tomu IDon´t Want To Be An Angry Man lze označit jako skok přes oceán do oblasti boogie. Pumpující rytmika a šlapající klavírní akcentace nabízejí ukázkovou jízdu podpořenou rozvibrovanými kytarovými běhy. Velké nasazení od začátku dokonce za asistence foukací harmoniky, která nemůže chybět.

Akustické kytarové kouzlení v lecčems v úvodu připomene Led Zeppelin, ale jen krátce, dále se skladba The Price odvíjí zcela samostatným směrem. I tady je melodická linka jasně tvořivá a pružnost běhu určuje i foukací harmonika. V mezihře je prostor ponechán vrstvení synthesizerů a elektrických smyčců. Řada proměn v instrumentaci posluchače nijak neukolébává a dokonce ucítíme i vliv španělského flamenka.

Akustické kytarové nástupy otevírají i další píseň Write Me Again. Její písňový charakter nijak nesnižuje rockovou orientaci. Ta je v písni poněkud otupena a naopak je poskytnut prostor příjemným harmoniím, ovšem s důraznými akcenty. Krásné běhy akustických kytar znějí velmi příjemně. Mohla by mít píseň hitovou ambici? Za jistých okolností možná ano, ale o to Koubkovi a jeho spoluhráčům přesto nejde.

Razantní rockový riff We Always Were Together nás opět zavádí do dravějších vod klasických rockových schémat. Velké nasazení provází napříč celým tématem a samozřejmě nechybí masivní kytarové sólo, v jasné koubkovské režii, střídající hru na přitlumených strunách a opětné neklidné pulsující tempo, jako běh parního stroje v purpleovském balení s velkou suverenitou podání.

And The Birds Are Flying má pořádně zatěžkaný spodek ve zpomaleném rytmu. Hlas zní vypravěčsky a poté vyzpívává niterné pocity. Kytarová mezihra zní ve dvou rovinách, částečně nostalgicky a proměňuje se ve zvolna klopotavý mlýn s kvílivým sólem.

A jsme v závěru. Common Wednesday mi trochu evokuje Jethro Tull bez flétny, ale je to jen zdání. Melodicky jasné a svěží s vypilovanou instrumentací. Koubkovo kytarové sólo zní majestátně, stejně jako akustické kytary. Velmi podnětné a libozvučné.

„Posmrtné“ album věnoval Martin Koubek svému tragicky zesnulému milovanému synovi, se kterým je zvěčněn i na obalu digipacku. Je to krásná a citlivá hudební tečka za poctivým hudebníkem a lze ji doporučit všem milovníkům klasického rocku, jako vybroušenou perlu ryzí umělecké zpovědi.

Petr Gratias