Hudba Lifestyle

Kytarový mág Miloš Makovský uvádí nové album Ve stínu slunce

Miloš Makovský působí na domácí hudební scéně už od osmdesátých let. I když jeho jméno skloňují hudebníci s respektem a uznáním a proniklo i za hranice naší země, přesto se nedá říci, že by se těšilo nějaké závratné popularitě. V osmdesátých letech působil v artrockovém sdružení Synkopy Oldřicha Veselého s nimiž natočil tři alba, odkud odchází realizovat svoje vlastní plány do kapely Taxi. Nebránil se ani hraní ve víceméně akustických projektech Pojazzie nebo po boku písničkáře Slávka Janouška. Na počátku devadesátých let mu ale vážná neurologická nemoc zabránila v aktivním hraní a trvalo řadu let, než se „vrátil“ na koncertní pódia. Svůj návrat nijak neuspěchával. Vystupoval sólově, založil skupinu Neopak, doprovázel vícežánrového Vlastu Redla a často hostoval se skupinou Folk Team. Stále hledal vhodné hudební partnery, což bylo pro hudbu podle jeho představ více než obtížné. Jeho jméno se připomnělo pozdním vydáním alba Taxi a sólovým projektem Neopak, na němž nastínil svoje hudební směřování do náročnějších vln progressive rocku s doteky jazz rock fusion. Po dlouhých sedmi letech brněnský label FT Records, podobně jako jeho předešlé projekty, vydává jeho nové album Ve stínu slunce.

Velice citlivý a výstižný sleevenote napsal hudební skladatel českého původu trvale žijící v Japonsku – Daniel Forró, který z pohledu hudebníka, skladatele a hudebního vědce provedl téměř hloubkovou analýzu Makovského alba a tak má recenzent dopředu velmi nesnadnou úlohu na ni navazovat, ba dokonce se zdá být jeho počin zbytečný.

Taxpomp (Mike Oldfield) pompézní, rozevláté, sféricky rozpínavé s propracovaným kytarovým sólem. Stín slunce (Allan Holdsworth) odbočka do jazz rock fusion. Výtečné propojení rytmické a melodické složky s řadou akcentů s rozvíjením základního motivu. Tajný sen téměř filigránská práce kytarové techniky, posouvající atmosféru do vesmírného astrálu s meditativními plochami. Do zvukomalebnosti vstupují pregnantní basy a rychle pulsující předivo syntetických tónů. Jarock se houpe v jazz rock fusion. Makovský vyspěl ve zkušeného skladatele a aranžéra, který dokáže do hudebních souvztažností vložit nejenom hudební pragmatismus, ale i svoje lidské srdce, což považuji za zásadní. Jestliže Makovského tu a tam někdo obviňoval z akademismu, tak tahle formule jasně selhala. Je zde hodně místa pro pocity a ryze lidské vibrace. Malovaná název jakoby už sám o sobě nanášel z virtuální palety imaginární barevné obrazce, jimiž kreslí svoje autorské imprese kytarovými  náladami a vizualizacemi. Někdy se ohlédni se vrhá do rázné rockové pregnantnosti, jakou prozatím nebylo možno na projektu zaznamenat. Lehký dotek King Crimson s prostorem pro klasicizující varhany. Výtečné vklady rytmiky – důrazné basy a výbušné bicí nástroje. Harmod má postupy jako hudební rapsodie se zásadním tématem s s řadou pobočných doplňujících témat, které jsou opravdu jedinečným způsobem propojeny do jednoho útvaru. Neblues druhý. Milovník blues je dopředu varován názvem. Žádná klasické dvanáctitaktové schéma, jak už ostatně prozrazuje samotný název. Ani Eric Clapton, ani Joe Bonamassa. Velmi citlivá práce s tónem a jeho barvou s dobře propracovanou rytmikou. Zajímavý příspěvek na albu. Tak mi napadlo, co by na tuto kompozici řekl takový Jeff Beck. Makovský je citlivý introvertní kumštýř a tak je v podstatě logické, že i on se čas od času uchyluje k blues, ovšem po svém a dělá to velmi dobře. Pop-In. Razantní nástup se zdůrazněným tématem, s bohatou harmonickou složkou s vystupňovaným napětím. Přesně tepající rytmika s důrazným basovým attackem. Makovského kytara zpívá ve vysokých polohách s jasnou čistotou tónů. Velmi dobře propracované proporce mezi dynamickými odstíny jsou nepřeslechnutelné a vypovídají o autorských schopnostech citlivého brněnského kytaristy. Vážky a já. Filigránsky přesná kytarová technika nabídne rychlá přediva famózních spojení tónů. Imaginárně vyjádřeno, kytarové eskapády jakoby souzněly s vážkami nad nedozírnou vodní hladinou ve svých mihotavých pohybech. Jasně přesvědčivá kytarová výlučnost hudebníka s širokým rozhledem v lehce melancholických proměnách. Ob(d)razy ve vodě mají impresivní hudební obrazce, ukotvené v barevnosti a proměnlivosti tónů s tepající rytmikou. Pracuje se zde s náladotvornými schématy v střednědobém tempu. Možná se i zde Makovský lehce dotkl oldfieldovských hudebně zabarvených vizí, ale bez jasného záměru překonat slavného anglického multiinstrumentalistu. Tváří v tvář je jedinou zpívanou písní na albu. V artrockových tématech se spojuje Makovský se zpěvákem Borkem Nedorostem (jeho dřívějším klávesovým spoluhráčem ze skupiny Taxi). Pompézní téma vévodí, nechává ale dostatek prostoru pro zpívané party. Nedorost zpívá s velkým nasazením, nicméně je zde cítit v jistých ohledech inspirace Oldřichem Veselým (ex-Synkopy, M Efekt), kupodivu částečně i v textu. Příjemné osvěžení instrumentálních ploch na albu.

Pokud jsem v recenzi občas odkazoval na zahraniční jména, nebylo to míněno jako výtka, ale spíše překvapení z tak žánrově odlišných inspirací, které vnímám jako úctu a respekt. Jak bývá u Miloše Makovského zvykem, vedle proaranžovaných kompozic nám nabídl tradičně i vynikající zvuk a je třeba pochválit i obal Vladimíry Tenzerové s reprodukcí obrazu Pavla Uhlíře. Album Ve stínu slunce je nezávislým projektem, který nijak necizopasí na předešlém Makovského díle Neopak. Je na něm znát další umělecký posun do vyšších sfér jeho autorských možností a uměleckou a osobnostní vyzrálost. Nenacházím zde žádná slabší místa a naopak jsem se přistihl, že ještě stále dokážu hudbu poslouchat potmě, což zbystřuje smysly. Na domácí scéně nenajdete v současnosti album podobného ražení.

PETR GRATIAS