Téma měsíce

Každý tady musí být užitečný

Lidé si většinou pod slovem bezdomovec představí alkoholika, nebo feťáka, a tvrdí, že si za to může sám, ale ono to pokaždé tak není

Dáváme práci a bydlení těm, kteří v životě klopýtli a chtějí tuto skutečnost změnit. Chceme s nimi žít a pracovat, diskutovat a společnými silami jejich dosavadní nenaplněný život změnit.

Leoš Princl (54) jako mladý člověk neměl zpočátku život lehký. Rodiče se v jeho šesti letech rozvedli a Leošova máma ani netušila, co se v jeho nitru odehrává. V období dospívání na něj dopadaly chmury, že nevěděl, pro co má vlastně žít. Přestával si věřit a ptal se sám sebe, co je vlastně smyslem života. Na vojně uvěřil v existenci Boha. Po vojně odešel z domu do Prahy, začal se věnovat službě druhým lidem. Před necelými dvěma roky koupil společně s manželkou ruinu hospodářského stavení v Nedvězí u Poličky, kde se rozhodl vybudovat místo setkávání a společného bydlení. Postupně, i za pomoci jiných, dává dohromady komunitní centrum Zastávka na znamení. Sbírá zajímavé lidi, kteří buď chtějí životní změnu anebo spolupráci. Odtud vyráží celá skupina den co den za prací na různé stavby po republice, kde se živí především prací vlastních rukou.

„V dětství jsem to neměl jako mnozí jiní lehké. I když maminka byla vždy hodná a pracovitá, přesto mi něco scházelo. Byl jsem vnitřně nešťastný, měl jsem malé sebevědomí i obavy, že budu opakovat v dospělosti chyby svých rodičů a najdu si ženu, se kterou se časem rozvedu, protože si přestaneme rozumět a odnesou to děti. Pokládal jsem si otázku, co na tomto světě vůbec dělám. Jaký úkol mám vykonat. Přesto jsem to nevzdal a začal jsem cíleně smysl života hledat,“ vzpomíná na dětství Leoš Princl.

Prakticky až do vojny nenacházel odpověď na otázku, co má a nemá smysl. „To víte, že to nebylo hned, než jsem na to přišel. Nejde jen tak lusknout prsty – a máte jasno. Osm let to trvalo. Chtěl jsem věřit, že existuje nějaký Stvořitel, který dává všemu řádný smysl, ale mnoho věcí mi pod vlivem oficiálního vzdělávání nešlo na rozum. Doma se dalo filozofovat, ale prozření přišlo až na vojně ve spojitosti s osudy ostatních kluků v rotě. Povídali jsme si často, a já zjistil, že jsme všichni úplně stejní ve svých slabostech a úletech.“

Leoš Princl sloužil dva roky u silničního a stavebního vojska. Potkal zde mnoho těch, kteří na tom byli podobně. Nejistota po rozvodu rodičů nebo přímo i špatné dětství, malé sebevědomí, vybavenost do života minimální. „Myslel jsem si do té doby, že jsem na tom se sebekázní a beze smyslu života špatně pouze já. Jenže postupem času jsem si uvědomoval, že i další bojují na stejné frontě. Byly to hrozné příběhy, které jsem slýchával. Málokdo mi řekl, že je šťastný. Po vojně, ještě před Listopadem, jsem požádal přítele Pavla, díky kterému jsem uvěřil ve Stvořitele, zda bych u něj nemohl nějakou dobu přebývat. Zaujala mne jeho opravdovost – že prakticky rozdal svůj majetek, protože chtěl žít chudě a mít čas na lidi. Toužil jsem po tom, aby mě mnohé ze své víry naučil. Pavel se tomu nebránil a tak jsme společně chodili v Praze do ulic a povídali si s lidmi o jejich životě. Pracoval jsem zároveň částečně jako pečovatel, takže jsem se dostával i mezi staré lidi. Těm jsem  pomáhal s nákupem i úklidem a naslouchal jejich příběhům.“

Leoš Princl přiznává, že to zpočátku s lidmi moc neuměl. Na druhou stranu potkával zajímavé osoby a měl zato, že to nemohla být jen náhoda. Později se s Pavlem v dobrém rozešli a Leoš začal samostatný život. Netrvalo však dlouho a potkal se s postiženými osobami. Tenkrát nebylo zvykem potkávat postižené lidi na ulici.

„Bylo to ještě za komunistů. Osud mi přihrál do cesty vozíčkáře Vaška a já se rozhodl postarat se o něj. Jezdili jsme si třeba povídat na vysoké školy za studenty o jeho těžkém životě a jak jsme se náhodou našli. Tenkrát byli postižení lidé zavřeni v ústavech, a tak jste na ulici vozíčkáře téměř nepotkali. Když jsem si jako jeden z prvních v republice zažádal o příspěvek na péči o neblízkou osobu, tak mě na úřadě vykázali s tím, že mám jít do výrobního procesu, neboť jsem zdravý člověk v produktivním věku a jeho mám poslat do ústavu. Úspěšně jsem se odvolal, takže jsem se mohl postarat nejen o něj, ale i o takřka slepou devadesátiletou ženu, se kterou jsem v té době už rok bydlel a staral se o ni. Prosila mne několikrát o pomoc, že to sama doma nezvládne a já tak tehdy zároveň získal bydlení. Tímto životem v ,neobvyklém společenství‘ jsem si současně na sobě chtěl ověřit, nakolik jsem schopný dávat lásku cizím lidem a jestli se tedy o takto postižené lidi umím postarat a zda budu i v takovém případě radostný. S tímto Václavem jsem vlakem procestoval kus republiky a on mne seznámil s desítkami invalidů v různých ústavech. V tu chvíli jsem cítil, že začínám v životě lecčemu více rozumět. Rozhodl jsem se zřídit komunitu, která by v životě pomáhala druhým, a to nejen těm postiženým, ale i lidem mladým, kteří jsou si nejistí svým životním posláním. Je to výborná výchova k odsobečtění a dává to pravou radost. Co lepšího v životě můžete udělat, než doopravdy milovat? A tam, kde vám to nejde, platí: zapři sám sebe…“

V roce 1988 začal Leoš Princl shánět vhodný objekt a do něj spolupracovníky, kterým chtěl pomoci postavit se znovu na nohy, pokud jim nebude vadit žít skromně a obětovat se pro druhé. Nakonec se na něj usmálo štěstí v Chotěboři, kam vyrazil s Vaškem a starou paní na dovolenou, již pořádala církev. Potkal tam faráře, který znal jeho úmysly a nabídl mu pro takovýto účel dům. Slovo dalo slovo a v Kloboukách u Brna založil Leoš Princl spolu s týmem farářů z ČCE a dalších lidí, kteří se kolem správcovství domu pohybovali, zázemí pro těžce postižené osoby, dnešní společenství Betlém.

„Pobývali jsme tam intenzivně šest let. Po vybudování tohoto centra jsem měl snahu jít dál. Navíc, zatímco někteří tvrdili, jak je to vše úžasné, jiní začali tvrdit, že by to chtělo změnu. Taky mě už jako ředitele přestalo bavit věčné papírování, protože jsem o to méně mohl chodit mezi lidi, což mě postupem času stále víc trápilo. Stáli jsme také o to, aby postižené osoby byly současně i našimi kamarády, což znamenalo mít na jednoho postiženého jednoho kamaráda – pečovatele. Ale byli jsme státem postupně tlačeni do situace, abychom odpovídali normám a vynakládali stejné prostředky na lůžko, jako to bylo u velkých ústavů. I když nás bylo jen pár, i když jsme sami brali kapesné jen tisíc korun měsíčně. Stále se jen něco redukovalo a zpřísňovalo, takže jsem Betlém předal dnes už bývalému kolegovi a vydal se na další cestu.“

Z Klobouků se Leoš Princl vydal na rok do Blanska, do tehdejšího domu hrůzy, kde přebývali sociálně slabší, alkoholici i feťáci. Povídal si s nimi, pracoval s některými na stavbě a doufal, že do nich zaseje naději na lepší život. Následně v další životní etapě se už i s těhotnou manželkou a malým synem vydali do Prahy, kde Leoš se třemi přáteli zařídil občanské sdružení, které zaměstnávalo osoby s handicapem na digitalizaci knihovny Akademie věd ČR a z toho pak se vydělilo samostatné grafické studio. „Zaměstnávali jsme na dokončovacích pracích postižené osoby, ale jen do doby, než se začalo v mnoha jiných firmách podvádět s dotacemi na zaměstnání takovýchto osob. Sám jsem byl v podezření, že je zaměstnávám taky jen naoko. Nicméně my jsme měli k těmto lidem skutečný vztah a snažili jsme se o smysluplnou práci. Chráněné dílny jsem pak rušil postupně, nechal jsem si jen pár pracovníků. Z Prahy vedly potom naše kroky do Zvánovic, kde jsme koupili dům s větším pozemkem. Tam jsem se rozhodl po letité a únavné a stresující práci ředitele grafického studia být chvíli na volné noze. Pracoval jsem příležitostně a velmi cíleně jsem vedl rozhovory se spoustou lidí o smyslu života, vyptával jsem se na jejich názory a osudy, které z nich vyplývaly. Po třech letech na volné noze jsem dostal nápad založit něco praktického, a tak vznikl CAMP Zvánovice. Měli jsme na zahradě malou chatku, koupili jsme dvě zateplené buňky a přestěhovali je k nám na zahradu. Bylo třeba postarat se o nové lidi. Začali jsme pracovat s lidmi ve složité situaci po rozvodu, bez domova, s lidmi, kteří se dostali do životních těžkostí vlivem alkoholu a chtějí změnu. Dáváme se dodnes dohromady s odvážnými lidmi, kteří chtějí v této vznikající komunitě společně bydlet, stavět a hospodařit. Brzy jsme ale zjistili, že je to malé a nevyhovující, a tak jsme prodali dům a odstěhovali se na jaře 2016 na okraj Vysočiny. A přejmenovali jsme se na Komunitní centrum Zastávka na znamení, z.s.

Zpět k příběhům … „Před asi pěti lety jsem v Roudnici narazil na opilého a na zemi ležícího chlapa – Honzu – který nakonec našel uplatnění v naší komunitě a pracuje s námi na stavbách dodnes. Už rok a půl nepije, vzal si z Klokánku zpátky k sobě odebrané děti a s manželkou, která měla sama se sebou také problémy, si pronajali malý domeček. A vidíte, najednou to šlo, i když to nebylo zpočátku vůbec snadné. Aby nebyla mýlka, řekl bych to asi takto: Nestaráme se programově o alkoholiky a bezdomovce, ale pozvedáme bývalé řemeslníky, bývalé dělníky, bývalé otce, kteří upadli, ztratili na chvíli smysl života, opíjeli se a činili nešťastnými sebe i své okolí. Dáváme jim řád, motivaci a ochrannou atmosféru komunity. Na tomto základě si celá komunita postupně získává důvěru těch, kteří nás dnes zaměstnávají. Zkušenosti čerpáme z podobných projektů fungujících v Polsku i jinde ve světě.

Leoš Princl se netají skutečností, že ne všichni napravovaní u něj vždy vydrželi. Kdo dělal problémy, třeba se znovu napil, musel odejít. Dostal vyplacenou odpracovanou mzdu a komunitu opustil. Pokud Leoš uznal za vhodné, nabídl dotyčnému, že se může vrátit, ale ne dříve než například za čtvrt roku. A někteří také cestu zpátky našli. „Říkal jsem si vždy, že musím vytvořit tak dobrou komunitu, aby těm, co odejdou, bylo líto, že v ní už nejsou. Naštěstí mě vždy Bůh poslal v pravou chvíli někoho jiného, takže jsem neměl problémy dokončovat zakázky, nebo takový člověk odešel ve chvíli, kdy už nebylo třeba využít jeho odbornost, anebo jsem někoho najal na pomoc zvenku. Jsme dobří tím, že jsme sehraní. A sehraných a vychovaných part řemeslníků je málo. Vím, koho bolí rameno a koho kotníky, kdo má sílu, kdo je zedník a kdo pracuje se dřevem.“ 

„Chtěl jsem přibírat další pracovníky, ale současně jsme sháněli něco finančně dostupného. Toužili jsme po samotě, vhodná však nebyla k mání, takže jsme se rozhodli pro kamenný statek v Nedvězí u Poličky, který byl desítky roků neobydlený. Byl sice v neutěšeném stavu, ale na druhou stranu dostatečně velký. Vzali jsme si půjčku, abychom nemuseli hned někde vydělávat a co nejdříve mohli objekt opravit a upravit k bydlení aspoň to nejnutnější. Rok jsme se rýpali v zemi, vyváželi a opravovali. Byla špatná elektřina, chyběla zde voda i odpad. Obyvatelná byla prakticky jen jedna místnost. Tři čtvrtě roku tady chyběly i dveře. První noc jsme spali v kabátech a čepicích. Sám jsem hned první noc zapochyboval o tom, jestli to dáme. Měli jsme co dělat, abychom do minulé zimy vůbec nasadili okna a opravili kachlová kamna, abychom tam nezmrzli. Od února uplynulého roku zase pracujeme na stavbách pro různé stavitele, kteří si nás oťukli a zjistili, co jsme vlastně zač a jak děláme. Sami klademe velký důraz na pracovitost, chuť dotyčných na sobě něco změnit, podřídit se režimu a potřebám společenství. Každý tady musí být užitečný. Zakázek na uživení máme nyní hodně. Chlapi bydlí zatím v jedné velké místnosti, než se podaří pohnout s dalšími rekonstrukcemi.“

„Připravujeme projekt, v němž chceme dát šanci většímu počtu lidí, než tomu bylo dosud. Hledáme spolupracovníky a chceme nabídnout možnost spolubydlení a společného podnikání se šikovnými lidmi. Tato komunita je a bude vždy výběrová. Ale v omezené míře klidně nabízíme práci a bydlení i těm, kteří v životě klopýtli a chtějí tuto skutečnost změnit. Chceme s nimi žít a pracovat, diskutovat a společnými silami jejich dosavadní nenaplněný život změnit. Máme všichni kolem sebe řadu lidí, kteří potřebují pomoc, a bude jich přibývat. Nemůže tu však být nikdo, kdo by nechtěl pracovat. I Bible říká, že kdo nepracuje, ať nejí. Jenže máme omezené finanční prostředky na vybudování jejich zázemí. Ani naše malé podnikání na to nestačí. Od střechy počínaje, přes pokoje, kuchyň, jídelnu a společenskou místností konče. Je toho tady hodně, co je třeba opravit. Azyl by tady mělo najít zhruba 15 lidí a 15 spolupracovníků, včetně nějaké případné rodiny. Počítáme s tím, že někteří spolupracovníci vyrostou zevnitř. Máme pár přátel, kteří nám přispívají, měsíčně se sejde pravidelně 3 tisíce korun. Ročně s mimořádnými dary výjimečně až 200 tisíc korun. Není mým cílem zaplavit naši komunitu sociálními případy, ale spíše z nich vytvořit sdružení řemeslníků. Cílem v nejbližší době je vychovat a postavit dvě až tři party řemeslníků, schopné jezdit samostatně pracovat na stavby. Dále chceme pro lidi třeba i částečně nemocné, lehce postižené nebo matky v domácnosti či důchodce mít i nějaký vnitřní výrobní program, aby se dala práce organizovat taky na místě. Každý nezvládne dřinu na stavbě.“ říká na závěr Leoš Princl.

KAŽDÝ MŮŽE POMOCI

Vytváření zázemí pro hledání cesty ke smysluplnému životu mnohdy vyžaduje podporu. Pomoci může každý. Významnou podporou můžou být nabídky pracovních příležitostí pro členy komunity. Pokud můžete takto podpořit dobrou věc, kontaktujte komunitu e-mailem: princl.leos@gmail.com, nebo telefonicky: +420 603 207 150.

Pokud chcete podpořit činnost Zastávky na znamení finančně, číslo účtu této komunity je:  2000509682/2010. Vystavení všech dokladů potřebných pro uplatnění daru jako odečitatelné položky ze základu daně dárce je samozřejmostí.


Pohled z druhé strany

Nelehkou životní etapou si prošel také Jan Vlasatý (43). Je jedním z těch, kterým Leoš Princl neodmítl podat pomocnou ruku. A jak to Jan Vlasatý vidí dnes? „Měl jsem v životě několikrát blízko k tomu, abych skončil za mřížemi. Doháněly mě velké problémy s alkoholem, jel jsem v drogách, byl jsem na dně po soužití s partnerkou. Pořád jsme se hádali, vyháněla mě často z bytu, občas jsme neurovnaný vztah řešili jinými, krátkodobými vztahy. Táta se mi snažil podat pomocnou ruku, ale domů mě vzít nemohl, protože se máma se mnou deset let nebavila právě kvůli mému pití. A tak jsem zůstal sám a začal se různě toulat. Stal se ze mě prakticky bezdomovec. Přespával jsem v různých boudách. Časem to už bylo neúnosné, to když třeba venku uhodily silné mrazy a já se choulil  jen pod papírovým kartonem. V létě jsem se koupal v řece, v zimě to bylo samozřejmě horší. S Leošem jsme se seznámili přes věřícího Jirku v Roudnici nad Labem. Ještě před tím jsem se dostal do jedné nejmenované česko-arménsko-ukrajinské sekty. Bylo to v ní hrozné, museli jsme se naučit modlit cizími jazyky, i když mi nebylo jasné proč. Člověk nesměl brát prášky ani v době nemoci, tím pádem bylo zapovězeno chodit k lékaři. Když tak dostal jeden z této sekty sněť, tak namísto toho, aby se vyhledal lékař, se jen ostatní modlili a nechali ho umřít. Člověk v mé situaci ovšem kolikrát hledá pomoc prakticky kdekoliv. Leoš se mi svěřil s tím, jakou komunitu dává dohromady. Byl jsem vlastně druhý, kdo do ní vstoupil. Říkal jsem si, proč se nepokusit ještě jednou změnit způsob života, takže jsem onu sektu opustil. A udělal jsem dobře, i když u mě zpočátku převládaly pochybnosti, zda se vůbec něco změní. Však jsem se s tím taky dlouho pral. Pracoval jsem u Leoše dva tři měsíce, potom jsem to vzdal a zase se různě toulal. Nebo jsem se snažil vracet k bývalé partnerce, protože tam pořád nějaké to citové pouto přetrvávalo. Ale k ničemu to nevedlo. Měla už jiného. Jenže jsem nechtěl, aby někdo cizí třeba i sáhl na moje děti, takže to občas skončilo rvačkou a výslechem na policii. Dnes, když se na to zpětně podívám… vlastně jsem se tam spíše jezdil jen rvát.

Pokaždé, když jsem Leoše, respektive komunitu, opustil, přišly výčitky svědomí. Pral jsem se vnitřně s emocemi, vyčítal si, že jsem nechal napospas děti, které skončily v litoměřickém Klokánku. Pořád jsem ale doufal, že to může být lepší. S Leošem jsme si často povídali o všem možném, a když odešel, tak jsem si jeho slova opakoval a přemýšlel nad nimi. A postupně jsem přicházel na to, že má v mnohém pravdu. Přestože jsem komunitu opustil, měl jsem po čase do ní dveře opět otevřené. Leoš říkával, že to prý se mnou ještě zkusí. Takto jsme spolu občas válčili, ale přitom jsem se naučil mnoha jiným věcem. Býval jsem uzavřený. Měl jsem kolem sebe obran­nou hradbu, nikoho jsem k sobě nepustil. Říkali o mně, že jsem jako lasička. Jen jsem pozorně naslouchal, co se kde špitne, abych toho mohl případně využít, kdyby bylo nejhůře. Bylo to až zákeřné. Zásluhou Leoše jsem se však postupně měnil. Zábrany opadávaly a uvědomil jsem si, že život je o úplně něčem jiném a že i v komunitě, ve které se mi zpočátku nelíbilo, protože se musel dodržovat určitý řád a já to považoval spíše za buzeraci, je to jiné.

Leoš mě navigoval a karta se začala pomalu obracet k lepšímu. Vytáhli jsme společně z nejhoršího i manželku, která našla mezitím azyl v charitě. A z Klokánku jsme do­stali zpět děti. Nebýt toho zlepšení, už bych na světě asi nebyl. Zřejmě bych skončil pod vlakem. Už před tím jsem se totiž o sebevraždu pokusil. Získal jsem však práci, dělám zedníka, pořídili jsme si 15 kilometrů od Nedvězího malý domeček. Prostě dělám vše pro to, aby rodina fungovala tak dobře, jak má. Přemýšlel jsem mnohokrát, kde se stala chyba, že jsem žil dlouho tak mizerně. Negativně na mě zapůsobilo především dětství. Když byl bratr malý, málem umřel, máma se tak na něj maximálně upnula. Táta, i když byl jinak hodný, nebýval doma, chodil pořád na pivo. A tak jsem se přestal učit, začal nosit špatné známky a na všechno kašlal. Chytil jsem se party, špatných kamarádů, kteří uznávali jen drogy, alkohol a prodejné holky.

Dnes se snažím předat staršímu synu co nejvíce, a varuji ho před tím, co ho může v životě potkat. Naštěstí je chápavý, ale dospělejší poté, co byl s mladším bráchou v Klokánku, kde mu nahrazoval i mě jako otce. Mrzí mě, že jsem mu ukradl kus dětství. S oběma syny často komunikujeme. Do budoucna bych chtěl třeba i pomáhat dalším lidem tak, jak mi to Leoš ukázal, protože podobných případů, jako je ten můj, jsou tisíce. Byl jsem totiž i na léčení s alkoholem, ale bylo to k ničemu, víceméně do nás rvali jen prášky. Lidé si většinou pod slovem bezdomovec představí alkoholika, nebo feťáka, a tvrdí, že si za to může sám, ale ono to pokaždé tak není.“

Text (pie), foto Petr Podroužek

navigate_before
navigate_next