Téma měsíce Co vás zajímá

JAK SE KRESLÍ RYCHLÉ ŠÍPY

Jaroslav Foglar měl rád slávu a peníze, říká kreslíř Rychlých šípů Marko Čermák.

Marko Čermák (79) byl u zrodu kapely Greenhorns, na jeho ilustracích Rychlých šípů vyrostly generace. Vysoké honoráře za jejich ilustrace musel odvádět Jaroslavu Foglarovi (†91). V Bartolomějské ho vyslýchali estébáci. Ještě dnes trampuje a jeho country skupina Paběrky hraje pro radost už 35 let. Volný čas nejraději tráví v malé dřevěné chatě v brdském lese, pár kilometrů od Prahy.

Marko Čermák s Josefem Šimkem (†58) a Janem Vyčítalem (77) založili v roce 1965 country skupinu Greenhorns. „Nikdo z nás tenkrát nechtěl, abychom se pojmenovali nějak vzletně, takže jsme byli v překladu zelenáči. Zpočátku jsme hráli trampské písně, časem nás začaly více táhnout americké lidové písně, v nichž je romantika drsnější. Šlo o utiskované lidi v Americe, takže nám je nikdo nezakazoval. V západním Německu sloužící američtí vojáci poslouchali rádio, které hrálo lidové písně a country. Podařilo se nám tuto stanici naladit a jejich hudbu, začínající bendžem a ržáním koně, jsme se snažili napodobovat,“ zavzpomínal Marko Čermák.

Ve své nejslavnější době hráli Greenhorns v kulturáku na Smíchově. Schodiště tam bývalo plné těch, kteří neměli šanci se do sálu dostat. Jednou, když zase lidé z Greenhorns šíleli, se ozvala střelba. Nešlo ovšem o čundráky se slepými náboji, jak se mnozí domnívali. „Ze stropu se začala sypat omítka a někdo sestřelil nad pódiem světlo. Až časem vyšlo najevo, že to byli estébáci. Ti nás tam sice hlídali, ale současně byli naší muzikou fascinovaní. Párkrát si mě pozvali k výslechu do Bartolomějské. Občas nás pustili hrát do západního Německa, a tak na mně zkoušeli, jestli bych pozoroval, co se tam děje a potom jim o tom přišel popovídat. Byly to horké chvíle. Nevěděl jsem, jak se z toho vymotat, až mě napadlo jim odpovědět: No jistě, kdybych viděl, že tam někdo krade, nebo je tam nějaká rvačka, ohlásil bych to. Potom otočili a pochvalovali si, jak jsme skvělá kapela a začali dokonce zpívat naše písničky. Já na ně koukal jako blázen.“

Konkurs na kreslení Rychlých šípů proběhl v roce 1968 poté, co zemřel jejich původní ilustrátor Jan Fischer (†52). Spisovatel Jaroslav Foglar si vybral Marko Čermáka. Jen trval na tom, aby se co nejvíce podobaly rukopisu Fischera. Čermák ale měl tehdy s kresbou Rychlých šípů už své zkušenosti.

„Maloval jsem si je pro sebe už u v osmi letech, protože mě mrzelo, že je nemohl ilustrovat Jan Fischer v době, kdy byly zakázané. Od Foglara se mně líbily i knihy Chata v jezerní kotlině a Hoši od bobří řeky. Odehrávají se totiž v přírodě a Foglar jinak většinu svých děl situoval do města.“

 

Za měsíc měl Marko Čermák za úkol nakreslit úctyhodných 24 příběhů. Takové tempo vydržel jen čtvrt roku. „Nosil jsem mu je do bytu, on na to koukl, dal mi mezi dveřmi další dva tři scénáře a já zase běžel, takže nebyl čas ani na nějaké povídání o životě. Za zády mu stávala jeho maminka, která se tvářila, jako že ji nic nezajímá, ale všechno slyšela a jen občas utrousila nějakou poznámku. Bylo znát, že to tam vše řídí ona. Foglar byl starý mládenec a podivín, ale nebyl zlý. Dokonce mi nabídl tykání. Ale já to nepřijal, protože byl pro mě velkou kapacitou.“

 

 

 

 

Jaroslav Foglar měl rád slávu a peníze. Stahoval si na sebe i zásluhy kreslířů, a to včetně Fischera. Říkával: Já Rychlé šípy vymyslel, a vy jste jen kreslíři. „Já je však malovat chtěl, protože jsem je jako dítě miloval. Postavil mě před hotovou věc, že dostanu 800 korun za stránku, a pokud dojde k jejich dalšímu vydání, půjdou honoráře k němu. Takže jsem mu je později také nosil. A to tehdy dělalo až 40 000 korun! Po roce 1989, kdy mohl Rychlé šípy vydávat znovu, se na mě obrátil, aby mi připomněl, komu se honoráře platí. Ve vydavatelství mi řekli, že to, co s nimi udělám, je moje věc, ale jestli mu je budu dávat, tak jsem blázen. Přitom výtvarník vždy dostával větší honorář než autor scénáře. Řekl jsem mu tenkrát, že už mám rodinu a dostal peněz ode mě už dost. Od té doby jsme se prakticky nebavili.“

Podle Marko Čermáka věděl Jaroslav Foglar, jak kluky oslovit. Na chlapce ale prý nebyl. „Kolikrát jsem ho pozoroval. Kdyby byl, tak by se to už provalilo. Miloval chlapecký svět, a když napsal – má svaly a zapadající slunce se odráží v jeho opálené tváři – jenže tenkrát se to tak nebralo. Také v trampských písních se třeba objevovalo – pojď, pojď, kamaráde, vrať se k nám, děvče tě oklame a kamarád tě nezklame.“

Jaroslav Foglar si peněz užívat neuměl. V jeho bytě to vypadalo, jako by v něm přebýval člověk, který žije z ruky do úst. „Nebylo v něm nikdy nic nového. Pořád ty samé rendlíky, staré rozvrzané kanape.“

 

 

 

 

Pro Marko Čermáka bylo nejtěžší kreslit Mirka Dušína, protože musel být pokaždé kultivovaný. Naopak se mu úžasně malovalo Bratrstvo kočičí pracky. „A vůbec nejraději jsem maloval Dlouhé bidlo. Je to taková držka, ve které se člověk málokdy splete.“

 

 

 

 

 

 

Marko Čermák je podepsán jako ilustrátor také pod Záhadou hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta, Družina Čápů, Modrá pětka a dalšími díly.

 

 

 

 

 

V kapele Greenhorns se potkal s Janem Vyčítalem, autorem kreslených vtipů pytláka Říhy do humoristického týdeníku Dikobraz. „Nikdy jsme se vzájemně nehecovali. Také Rychlé šípy miloval. Vždyť o nich nazpíval písničku, stejně jako Wabi Ryvola.“

Ještě dnes si Marko Čermák obuje toulavé boty a vyráží trampovat. Nabalí spacák, karimatku, svetr, náhradní ponožky, sirky a něco k zakousnutí. „Zalezeme do hlubokého lesa, sedíme u ohně a hrajeme na kytary. A když na nás u něj někdo narazí a vidí takové dědky, potom nad tím jen mávne rukou.“

Petr Podroužek
Foto Petr Podroužek a archiv Marko Čermáka