Sport

Horolezec Michal Orolín: Příroda rozhoduje o tom, kdo by měl jít nahoru

Zleva – Kriššák, Mladoň, Orolin

Nepálci tu horu nazývají Velký spící obr. Makalu byla po Nanga Parbatu (1971) druhou osmitisícovkou, na které zavlála československá vlajka. První výstup na Makalu v roce 1973 skončil neúspěchem, navíc zde zahynul Jan Kounický. Dobyt byl až druhou výpravou v roce 1976. Velký spící obr si ale i tentokrát vybral svou daň při zpáteční cestě.

U všech tří pokusů byl Michal Orolín (74). Himálajský vrchol Nanga Parbat (8125 m), který zdolal společně s Ivanem Fialou, byla vůbec první osmitisícovkou, kterou kdy českoslovenští horolezci pokořili.

Michal Orolín byl vždy všestranným sportovcem, jenž se chtěl stát letcem. Během vojenské služby v Olomouci však přičichl k horolezectví a měl jasno.

Tenkrát jsem doslova hltal vše, co se týkalo Hermanna Buhla (jeden z nejlepších světových horolezců všech dob – pozn. red.), Himálajemi jsem byl úplně posedlý,“ vzpomíná na svoje začátky Michal Orolín.

Brzy se dostal do československého reprezentačního družstva. Do vysněných Himálají to vzal přes Kavkaz a Alpy. V roce 1971 ho navíc tehdejší vedoucí expedice vybral do výpravy na Nanga Parbat.

Tudy vedla cesta na Nanga Parbat, kterou zdolal Michal Orolin

„Tuto osmitisícovku nacházející se na Pákistánci spravované části Kašmíru vybral proto, že se za její slezení moc neplatilo a Nepál nebyl tehdy ještě tolik přístupný. Zdála se mu tak být nejlevnější i nejpříznivější.“

Nanga Parbat je první osmitisícovou horou, na kterou se pokusil člověk vystoupit. Československé vlaječky na hoře zavlály 11. července 1971. „Moc blažených pocitů si člověk na samém vrcholu neužije, protože ho trápí málo kyslíku i myšlenky na šťastný návrat. Ten při tak extrémních výstupech není vůbec snadný. První nejkrásnější pocity na vrcholu jsou spíše typu – už jsem konečně nahoře, už nemusím dál a teď půjdu jen dolů. Vše mi došlo až v základním táboře,“ přiznává Michal Orolín, který horu zdolal společně s Ivanem Fialou. Jediným černým stínem úspěchu byla smrt jednoho ze šerpů.

O úspěchu československých horolezců se dlouho pochybovalo. Dokud Nanga Parbat nezdolal Reinhold Messner (73), který jako první člověk zdolal všech čtrnáct osmitisícovek. Po sestupu potvrdil, že na vrcholu našel rukavice, které zde českoslovenští horolezci spontánně nechali.

 

MAKALU VÍCE NEŽ NANGA PARBAT

Kupodivu však Michal Orolín za svůj životní horolezecký výkon považuje zdolávání páté nejvyšší osmitisícovky Makalu (8485 m), přestože se až na vrchol ani jednou nedostal. „Na Nanga Parbat se jde pouze sněhem, zatímco Makalu je příjemné lezení na nádhernou horu. Měl jsem v těch letech obrovskou energii. Ostatní se v expedicích měnili, ale já stále zůstával, i když jsem končil pod vrcholem. Tehdy mi to stačilo. Nebýt zdravotních problémů, zdolal bych určitě i další osmitisícovky,“ míní Michal Orolín.

Proti však byla trombóza v noze. O tom, kdo se nakonec bude pyšnit úspěšným výstupem na osmitisícovku, rozhoduje často sama hora, respektive aktuální zdravotní stav a kondice lezců.

Na hřebeni

„Když se v Himálajích dobývají štíty, příroda si postupně pomalu všechny separuje a rozhoduje, kdo by měl jít nahoru, i když v základním táboře se ještě může projevit rivalita a začíná se taktizovat. Někdo se záměrně šetří, ale v závěru je nakonec rád, že vůbec dýchá. Někteří onemocní, jiní se potýkají s fyzickou zátěží, nebo se dostaví psychické problémy. Do posledního tábora se vždy dostanou jen ti nejlepší. Znám spoustu vynikajících horolezců, kteří i kvůli problémům s aklimatizací vylezli maximálně do 4000 metrů. Na závěrečný výstup zbývají tak tři čtyři adepti.“

Výstup na Makalu v roce 1973 (do té doby byla slezena pouze třikrát) poznamenala tragédie Jana Kounického (†34). Českoslovenští horolezci se pokusili o prvovýstup těžkou skalní stěnou. Co se přesně stalo se už nikdo nikdy nedozví. Možná mu „jen“ uklouzla noha. Spadl do hloubky 80 metrů v terénu, končícím úzkým skalním komínem. Zůstal tam ležet v bezvědomí, s tržnou ránou na hlavě a s poškozenou páteří. Ve výšce nad 7000 metrů, kde může být i vymknutí kotníku smrtelné, nebyla jeho záchrana v lidských silách. Sice se o to další horolezci pokusili, ale marně.

„Komunikoval s námi a dostával injekce proti bolesti. Neměl však prakticky žádnou šanci přežít. Bylo jasné, že tam už zůstane. Nedostávalo se nám léků ani potravin a tak jsme vlastně umírali rychleji než Honza. Viděl jsem Kounického živého jako poslední. Nevěděl jsem co dělat, až mi zavolali ze základního tábora, že musím sestoupit, jinak tam taky zůstanu. A já měl doma děti. Na odpojení kyslíku jsem ale sílu nenašel. Snažil jsem se ho uklidnit, že pro něj přiletí vrtulník, i když to byla lež, protože vrtulník do takové výšky sice vyletí, ale neudělá tam žádnou práci. Možná jsme tomu ale chtěli oba věřit. Vidím dodnes jaké to bylo, když jsem ho opouštěl. Jak leží ve spacáku, na ústech má kyslíkovou masku. Byl už hodně zarostlý a hubený. Jeho oči se na mne dívaly s touhou, abych mu nějak pomohl. Nakonec jsem ale dostal sílu stan zavřít a začal jsem se sestupem. Měl jsem z toho však dvouleté trauma, nespával jsem, probouzel se ze snů, ve kterých se mi zdálo, že si pro mě Honza jde.“

Další naši horolezci našli Kounického ještě o pár roků na stejném místě ve stanu, kde si ho našla smrt. Ležel tak, jakoby teprve včera usnul. I dnes je reálné, že na jeho ostatky někdo narazí.

 

PRO OROLÍNA OPĚT VŠE SKONČILO POD VRCHOLEM

Úspěchu na Makalu se československá výprava dočkala až v roce 1976, kdy se na zdejší horu pouštěly současně maximálně dvě expedice. O vrchol se v té době pokusili ještě Španělé, ale každá expedice šla jinou cestou.

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že výprava dosáhne úspěchu. Nepálská vláda dala naší expedici svolení k pokusu o zdolání až tři měsíce před plánovaným odjezdem. Všichni členové se měli co otáčet, aby stihli zajistit všechen potřebný materiál a potraviny. Naštěstí to zvládli, takže 2. ledna 1976 mohla vyrazit do Himálají první skupina horolezců se dvěma Tatrami 148 a s nákladem.

Jenže už první den odjezdu z Československa měl jeden z nákladních automobilů nehodu, což způsobilo desetidenní zdržení. Zvýšené ceny za povolení a platy šerpů způsobily, že vedení expedice muselo šetřit každou korunu. Snížily se tak například zásoby, které bylo třeba donést do základního tábora, aby se nemuselo šerpům platit tolik. Ti ovšem „nezklamali“ a vyhlásili stávku, během které si vydupali svoje práva.

Dne 20. března tak mohl být postaven základní tábor pod Makalu ve výšce 4 850 metrů. Bylo to o deset dnů dříve než v roce 1973.

Účastníci expedice se do vynášení materiálů, které vážily tunu, pustili hned druhý den od postavení základního tábora. Jenže jak to už na horách bývá, největším nepřítelem horolezců je počasí. To expedici dlouho trápilo i na Makalu. Každý den sněžilo a teplota klesala hluboko pod bod mrazu, navíc 11. dubna zuřila silná vichřice, která takřka kompletně zničila všechny tři doposud vybudované tábory. Špatné počasí a vyčerpanost si začaly vybírat na horolezcích svoji daň. Lékaři měli plné ruce práce s prochladnutím, omrzlinami, výškovou nemocí i s bolavými zuby.

Dne 17. dubna se nakonec podařilo dvojici Neumann, Páleniček vystoupit do výšky 7 300 metrů, kde měl být čtvrtý tábor. Ten však postavili až o dva dny později Kriššák s Orolínem a Schubertem. Tato trojice v něm přespala a následující den natáhla 300 metrů fixních lan směrem k dalšímu výškovému táboru. Následující dva dny pokračovali v jejich práci Talla, Petřík, Psotka a Neumann, kteří dotáhli lana až do výšky 7 830 m, kde postavili pátý výškový tábor. Další dny ho zásobovali kyslíkovými láhvemi a jinými zásobami pro vrcholový útok. Současně se lany zajišťoval výstup na Jižní vrchol (8 010 m). Na ten se podařilo vystoupit Petříkovi s Tallou 4. května 1976. Petřík však utrpěl během výstupu omrzliny nohou a expedice pro něj skončila. Prvovýstup jižním pilířem byl dokončený a zůstávalo tak už „jen“ vystoupit na hlavní vrchol.

Karel Schubert

Ve stanu provizorního tábora zůstala trojice Psotka, Talla a Orolín, která se rozhodla vyrazit směrem k vrcholu o půlnoci, i když to měla dále, než se původně předpokládalo. Jenže Psotka si večer špatně nastavil hodinky, a tak vyrazili k vrcholu už hodinu před půlnocí. Psotkovi začaly brzy omrzat palce na nohách a i přes masírování a podporné tablety se jeho stav nezlepšoval. Rozhodl se tak ve výstupu nepokračovat.

„Na první útok na vrchol jsem byl vybrán já, Psotka a Talla. Po vylezení do výšky 8 100 metrů následoval dlouhý hřeben do sedla, jehož zdolání bylo nesmírně náročné, takže jsme do něj došli jen Talla a já. Jenže jsme tam zůstali od všech odřezáni. Protože hrozilo, že bychom se už nemuseli nikdy vrátit, ustoupili jsme zpátky. U mnohých se dostavovala deprese z neúspěchu, navíc z domu už chodily gratulace za úspěšné zdolání vrcholu, neboť se to předpokládalo.“

Po prvním neúspěchu se počasí opět výrazně pokazilo a všichni horolezci se stáhli do základního tábora, kde se plánoval další pokus. Všem bylo jasné, že vystoupit na vrchol a sejít stejnou cestou je nemožné, a tak se naše expedice rozhodla pro spolupráci se španělskou výpravou. Ta měla tábor o údolí dále, tedy blíže k vrcholu, proto by naši využili jejich zázemí. Na oplátku se měl jeden člen španělského týmu zúčastnit vrcholového útoku s československými horolezci.

Orolín, Kriššák a Schubert se 23. května rozloučili v pátém táboru se šerpy a vyrazili do sedla, kde na ně už čekal Jorge Camprubim, člen španělské expedice. Společně postavili stan šestého tábora ve výšce 7 850 m, ve kterém strávili nepohodlnou noc. Všichni byli pozitivně naladěni a 24. května vstali už o půl druhé, aby si něco uvařili a pět minut před pátou vyrazili k vrcholu. Před horolezci byl výstup 600 metrů východní stěnou, po níž ještě nikdo nelezl. Počasí bylo pěkné, foukal jen slabý vítr, tedy ideální den na vrcholový útok. Každý si nesl kyslíkovou láhev, ale zpočátku ji nikdo nepotřeboval, šetřily se na horší časy. Vpředu šli Orolín s Kriššákem, za nimi Camprubim a vzadu Schubert. Museli překonat zledovatělé stěny, kde natáhli 270 metrů fixních lan, jež byly důležité především při sestupu.

„Byl jsem na tom dobře, proto do mě filmaři celou noc hučeli, ať to ještě zkusím, i když to poprvé nevyšlo. A tak jsem ráno vstal a Kriššáka se Schubertem vzal s sebou. Se Schubertem jsme byli kamarádi. Neměl sice tak dobrou fyzickou kondici jako já, ale navařil a vytvářel dobrou pohodu, což je také strašně důležité.“

V sedm hodin ráno se výprava nacházela ve výšce 8 100 metrů. Zde už došlo na kyslíkové láhve. Všichni pociťovali obrovskou únavu, ale měli ještě dostatek vnitřní síly, aby pokračovali dále. Jenže Orolínovi došel brzy kyslík. Necítil se dobře, proto se rozhodl útok na vrchol znovu vzdát.

„Dostal jsem horečku, kterou se mi sice podařilo prášky srazit, ale zapálila se mi noha tak, že jsem poslal nahoru už jen Kriššáka se Schubertem s tím, že na ně počkám v šestém táboře.“

Michal Orolín dnes

Později došel životodárný plyn i zbylým třem horolezcům. Když se dostali na vrcholový hřeben, opřel se do nich silný vítr. Trojice se roztrhala a každý šel svým vlastním tempem. Překonávali poslední sněhové závěje a pár menších skal. V pět hodin odpoledne a po 12 hodinách vyčerpávajícího výstupu se jim podařilo vrchol pokořit. Jako první stál na vrcholu Milan Kriššák. O pět minut později za ním přišel Jorge Camprubim a po dalších patnácti minutách i Karel Schubert.

Při sestupu jim vítr zafoukával stopy ve sněhu. Kriššák, který se cítil nejvíc při síle, ji prošlapával do bezpečí šestého tábora. Po osmé hodině večer dorazil na smrt vyčerpaný Kriššák do stanu. I navzdory vlastní únavě a bolesti v noze se o něj postaral Orolím. Za další dvě hodiny přišel i Camprubim. Karel Schubert (†31) ale nedorazil.

„Schubert návrat nezvládl. Možná ho zabilo, že byl velkým romantikem. Zřejmě se spokojil s tím, že došel až na vrchol. Potom na něj mohla přijít fyzická i psychická krize. V táboře jsme na něj čekali celou noc. Ráno nám shora ještě zamával. Více jsme ho už ale neviděli. Čekal jsem na něj jako poslední do dvanácti hodin. Déle už to nešlo, protože s mojí nohou to bylo hodně špatné,“ říká na závěr Michal Orolín.

Pár roků po tragédii Francouzi narazili na Schuberta, jak sedí na skále.

Text a foto: Petr Podroužek

Útok na vrchol Schuberta a Camprubiho
Zleva Šubrt, Orolin (v bílé čepici), Brabec
Zleva – Kriššák, Mladoň, Orolin
Tudy vedla cesta na Nanga Parbat, kterou zdolal Michal Orolin
Stan ve čtvrtém výškovém táboře
Příprava na další výstup
Památka na Kounického v základním táboře
Na hřebeni
Michal Orolín dnes
Makalu
Makalu 1973 snímek pořízený ještě před tragédií. Zleva stojící Kriššák, Orolin, Kounický.
Karel Schubert
Jan Kounický
Ivan Fiala (vlevo) a Michal Orolin na vrcholu Nanga Parbat (8125 m)
expedice Makalu
Expedice Makalu 1976 už bez Schuberta
Druhý výškový tábor
Cesta do pátého výškového tábora
navigate_before
navigate_next