MALÉhRY Daniely Zbytovské, Barbory Seidlové a Nikoly Zbytovské
Již dvacet let patří srdce tří půvabných hereček divadlu MALÉhRY. Mají za sebou desítky autorských inscenací, stovky divadelních představení a tisíce nadšených diváků. Láska k divadlu je tím, co tyto charismatické dívky před lety spojilo a společně s nerozlučným přátelstvím je drží pohromadě dodnes. V divadelní tvorbě si dopřávají naprostou svobodu, což sice přináší velkou zodpovědnost, ale ta je vyvážena radostí z tvorby a sebevyjádření. Pro Danielu, Barboru a Nikolu je divadlo životním stylem, ve kterém neexistují hranice mezi osobním a pracovním životem – vše se prolíná se vším. Nerozlučná trojice společně tvoří, cestuje, tráví volný čas a hraje si se životem. Pořád je to baví a dělají to s láskou.
Jaké byly vaše divadelní začátky? Jak jste se daly dohromady? Jak jste se poznaly?
Nikola: S Danielou se známe od narození, jak napovídá společné příjmení. S Bárou jsme se setkaly ve čtrnácti letech na brněnské konzervatoři. Byly jsme jediné dvě holky v ročníku. Daniela v té době hrála divadlo jednoho herce v režii Petera Scherhaufera a my jsme se k ní pomaloučku přidávaly.
Bára: Prožily jsme toho spolu hodně. Pubertu, první lásky, legraci, závratné štěstí i zklamání. Byly i chvíle, kdy jsme všechny tři sedávaly u holek doma na zemi, brečely a smrkaly jsme do papírových kapesníčků. Ale většinou to skončilo smíchem. Život je taková tragikomedie, všechno se děje v protikladech. Záleží na tom, ze které strany na to zrovna koukáme.
Daniela: Jsme přesvědčené, že nic není náhoda. Všechno má svůj smysl a když se vám v životě objeví spřízněné duše, okamžitě to poznáte. Je to pocit, jako bychom vysílaly na stejných vlnových délkách. Nepotřebujeme si lhát, nějak si rozumíme i beze slov. Denně za to děkuji.
Co všechno vás spojuje?
Bára: Hledání, nalézání a zase hledání. Jsme tři a každá jiná, přesto vnímáme svět, život i divadlo obdobně. Stačí pohled, mrknutí oka a rozumíme, co která z nás v dané situaci cítí. Když jedna pochybuje, víme, že musíme hledat dál. Když všechny tři propukneme v nadšení, je to ta správná volba – tedy samozřejmě „správná“ pro nás.
Daniela: Na spoustu věcí neexistuje racionální vysvětlení – ony se prostě dějí a vnímáme je srdcem. Myslím si, že všechny cesty nás – lidí na tomto světě míří k jednomu cíli: toužíme po naplnění, lásce, klidu… Jen si každý z nás volí jinou „silnici“. Ty naše jsou si velmi podobné.
Nikola: Ta cesta, kterou jsme si zvolily, není sice hlavní trasa, nemusí být v očích druhých ta správná, ale je naše. Myslím, že problém nespokojených lidí je v tom, že se snaží chodit po „vyježděných dálnicích“ a vtěsnat vše do škatulky, kterou vymyslel někdo jiný.
A v čem se lišíte? Máte nějaké zvyky nebo zájmy, které vzájemně nesdílíte?
Nikola: To, v čem se lišíme, je vlastně přínosem pro ty ostatní. Jsme tři a každá z nás má krom herectví ještě nějaké „přitalenty”, které ty druhé dvě nemají. Pochopily jsme, že když se lidé spojí, namísto toho, aby spolu soupeřili a bojovali, může z toho vzniknout něco prospěšnějšího. Nějaký kreativní počin, nebo přinejmenším zábava.
Bára: Když jedna zahoří, dokáže zapálit i ty druhé. Nehledáme to, co nás rozděluje, ale co nás spojuje.
Daniela: Takže je to hodně zábavné, když jedna přijde s něčím, co by ty druhé ani nenapadlo a jdeme do toho s nasazením. Občas riskujeme nějaká zranění, ale to k životu patří.
Co nejvíce obdivujete na svých hereckých partnerkách?
Daniela: Že okamžitě vycítí, kde se „nacházejí“ a přesně reagují. Každé publikum je jiné. Každý kraj, město nebo obec má svá specifika. Během prvních pár minut musíte vycítit, v čem se s diváky spojit. Je to hra s energií. Některé publikum je intelektuálnější, jiné se chce bavit a zasmát. Každý text má tisíce významů, záleží na tom, na co dáme důraz, takže jedno a totéž představení je pokaždé jiné.
Bára: Že dokáží podržet, okamžitě reagovat a neupřednostňují vlastní exhibicionismus na úkor inscenace.
Nikola: Že vždycky vědí, o čem hrají, takže si můžeme hrát všichni, včetně diváků. Divadlo je nejsvobodnější umění.
Trávíte společně také hodně volného času. Jaké společné aktivity jsou vaše nejoblíbenější?
Daniela: Nerozlišujeme čas na volný a pracovní – prolínají se. Hrajeme, cestujeme, setkáváme se s pořadateli a diváky, z nichž mnozí se stali našimi přáteli. Nespěcháme. Na každém místě je co obdivovat. Vozíme v autě pohorky a někteří produkční z divadel, kam pravidelně zajíždíme, nás už prokoukli a očekávají nás s mapkou turistických tras v okolí. Nebýt cestování s naším divadlem, nikdy bychom nepoznaly, jak moc krásnou máme zemi a jak rozdílnou mentalitu můžou mít lidé v jednom malém státě. Žijeme vlastně pospolitým životem kočovných herců. Jen ten romantický povoz s koňmi vystřídal méně poetický dopravní prostředek, jakým je automobil.
Bára: A taky nás baví poslouchat, o čem se baví lidé v kavárnách a na ulicích. Pozorujeme, co je trápí, jak si svá trápení vytváří, co je dělá šťastnými a po čem touží. No, a to potom dáváme do našich inscenací. Proto jsou to tragikomedie, protože v každém životě jednotlivce vždy najdeme nějaké obrovské drama, které se z pohledu druhých může jevit jako komedie k popukání.
Nikola: Baví nás vymýšlet si nové formy sebevyjádření. Říkáme tomu „další noha“, protože každá taková „noha“ člověku dodá větší stabilitu a zbavuje ho nezdravé závislosti na jediné věci. Rády společně cestujeme jen tak po cizích zemích, inspirujeme se tamějšími zvyky a životy, což nám umožňuje získat nadhled nad tím, o čem jsme přesvědčené, že to „takhle prostě chodí“. V každé zemi to totiž „chodí“ jinak, a to nás osvobozuje od strnulých pohledů a dogmat. Těší nás i spousta obyčejných věcí. Číst, chodit do kina Art, vysedávat v kavárnách, vařit, šít a rozebírat své pocity. Dokážeme spolu hodiny mluvit a také i hodiny mlčet.
Daniela: Ale jsou i věci, co nás ukrutně nebaví. Jeden kamarád – režisér, který tráví veškerý volný čas v nočních barech – to nedokázal pochopit. „Proč vás noční život nebaví?“ Ptal se. „No, je to stejné, jako kdybychom my po tobě chtěly, abys s námi šel do lesa.” V očích se mu objevilo zděšení, ale pochopil.
Čím je pro vás divadlo?
Daniela: Divadlo je odraz toho, co prožíváme, co nás trápí, co nás baví… Je to odraz doby a myšlení současných lidí. Mezi životem a divadlem není velký rozdíl. Životní dramata si každý z nás inscenuje sám na svém vlastním jevišti, kterým je život.
Nikola: Je to prostor pro nalézání nových pohledů na situace, na svět kolem nás.
Bára: A také je to možnost setkat se s diváky, prolomit bariéru mezi jevištěm a hledištěm, společně se zasmát a pochopit, že tady na tom světě nejsme se svými starostmi sami, že tu jsme jeden pro druhého, nikoliv jeden proti druhému.
Věnujete se výhradně autorskému divadlu? Jaká témata vás nejvíce zajímají? Kde čerpáte inspiraci pro vaše divadelní hry?
Daniela: Čerpáme ze sebe, z vlastních pocitů, „křivd” a zážitků, ale především z okolí. Posloucháme příběhy a názory našich kamarádů, známých, sledujeme, jak se díky jejich postojům celá situace, ve které se ocitli, vyvíjí a uvědomujeme si, že mezi tím, jak se k situaci postavíme a co si o ní myslíme, existuje přímá souvislost. Někdy musíme hodně ubrat, protože příběh samotný je tak bizarní, že by to jeviště neuneslo.
Bára: Zajímají nás témata dnešní doby. Ta neuvěřitelná touha utéct před sebou, to hledání pravých hodnot, přičemž se stáváme obětí těch, kteří na tom našem hledání parazitují a vydělávají.
Nikola: Nebo náhodou vyslechneme rozhovor v kavárně od vedlejšího stolku. Zapisujeme je na útržky papíru nebo do iPadu. Určité obraty a výrazy prostě doma v kuchyni nevymyslíš.
Kterou inscenaci z vašeho repertoáru doporučíte ke zhlédnutí a proč?
Daniela: Nikterak neupřednostňuji jednu inscenaci před druhou, ale doporučím naši léty ověřenou komedii Nebe?. Pojednává o třech ženách, které spáchaly sebevraždu a ocitají se v prostoru mezi nebem a zemí. Vůbec je to nevyvádí z míry a pokračují ve svých omezujících postojích. Učitelka, herečka a kadeřnice – tři sociální skupiny, tři pohledy na věc.
Bára: Já bych vás ráda pozvala na komedii Biostory. Bio nemusí být pouze ekologické zemědělství, bio může znamenat i něco jiného – například Být In Okamžitě. Je to komedie o hledání sebe sama, což může pro někoho znamenat i dobrý byznys. V prostředí fiktivního kurzu samozvaného duchovního vůdce doktora Hunky se setkávají tři ženy. Psychiatrička, vyživová poradkyně a zubní hygienistka.
Nikola: Pokud se chcete zasmát při trochu jadrnější komedii z moravského venkova, doporučím vám komedii Vepřo, knedlo, zelo o touze tří dojiček – sester Kobzíkovych – vyrazit z kravína do velkého světa. V této inscenaci s námi hraje Pepa Polášek, který ztvárňuje prostého dobráckého podomka Pepana Kunu.
Kromě hraní divadla jste společně vydaly už dvě knížky pro děti. Jak vznikl nápad na jejich napsání? Prý jsou plné překvapení. Co v nich děti a jejich rodiče najdou?
Daniela: Dětský svět je pro mě oáza. Dějí se tam totiž zázraky, na které jsme my dospělí přestali věřit. A v co nevěříme, to přestává existovat. Často se stává, že když bych měla psát něco „pořádného”, uteču do pohádek. Chodí mi samy a já cítím, že to, co mi přichází, musím okamžitě napsat. A tak všeho nechám, sednu a píšu do šuplíku. Řadím to mezi nejkrásnější chvíle mého života. Holky mi ten šuplík občas vykrádají. A tak se stalo, že díky nim vyšly dvě knihy pohádek.
Bára: Jednou se mi v noci zdálo, že vzduchem létají naše pohádkové knížky. Ráno jsem se rozhodla, že do toho jdu. Že je prostě vydáme.
Nikola: Před lety jsem náhodně natrefila na sociálních sítích na mladou výtvarnici a ilustrátorku Karolínu Strykovou. Zamilovala jsem se do jejích obrázků. Oslovily jsme Karolínu s prosbou o spolupráci a vzniklo z toho krásné přátelství a dvě nádherně ilustrované knihy.
Bára: První – pod názvem Jak na příšery je plná čertů, hastrmanů a strašidel. Pojednává o tom, že s každou příšerou na světě se dá domluvit. Musíme jen najít společnou řeč. Pohádkoví hrdinové, kterými jsou malé děti, to dokážou. Součástí knihy je i CD s nahranými pohádkami a písničkami skupiny Čankišou. Druhá kniha měla křest letos v lednu. Nese název Pohádky a Maléhry. Je to deset veselých pohádek se spoustou barevných ilustrací. V knížce je i malé kartonové divadélko s papírovými loutkami, které si děti mohou vystřihnout, vybarvit a zahrát si s nimi vlastní divadelní představení.
Kde jsou knížky k dostání? Prý je možné potkat se s příběhy z knížek také v podání vás tří „naživo”.
Bára: Naše knížky můžete koupit v knihkupectvích (v Brně u Barviče-Novotného, v knihkupectví Moravské galerie ArtMap nebo ve specializované prodejně dětských knih Dlouhá punčocha) i prostřednictvím internetových e-shopů. Druhou knihu jsme vydaly ve spolupráci s nakladatelstvím Pop-Pap, takže je možné ji objednat i přímo v nakladatelství.
Nikola: Bylo by nám líto, kdybychom jako divadlo vydaly knihu a ta jen ležela někde v policích skladů nebo přihrádkách dětských knihovniček. Vymyslely jsme si pořad, který jsme nazvali „Literární salón”, se kterým hostujeme po celé naší vlasti. Čteme pohádky z našich knížek, doprovázíme je zvuky, ruchy a melodiemi, promítáme lehce rozpohybované ilustrace a vaříme pro diváky bylinkový čaj v samovaru. Navázaly jsme spolupráci s firmou Sonnentor, takže čajíčky jsou výborné.
Daniela: Zpočátku jsem byla proti tomu, protože jsem se domnívala, že děti hodinu mluveného slova nevydrží, i přesto, že je provázené projekcí a zvuky. Že je to pro ně prostě málo. Máme na repertoáru několik činoherních pohádek, takže vím, co děti dokáží. Nevěřícně jsem sledovala, jak si ti malí, popíjející bylinkový čaj, posedají na koberec s polštářky a ponoří se do příběhů. Opět mě ty děti dostaly.
Co nového připravujete pro fanoušky vaší divadelní tvorby?
Bára: Máme zázemí v Divadle Bolka Polívky a na další sezónu připravujeme novinku: ve spolupráci s divadlem chceme uvádět náš pořad Čtení ke kafi, což je čtení fejetonů, doprovázené komiksy Venduly Chalánkové, v novém alternativním prostoru. Doufáme, že diváci budou ochotni přijít za námi do krásných prostor na Zelném trhu č.10. (možná obrázek z kavárny (proužkované pozadí)
Daniela: Přidáme pár termínů nedělních dětských představení v Divadle Bolka Polívky, abychom zahrály něco i brněnským dětem a budeme se zabývat rozvíjením nápadů na novou inscenaci pro dospělé, což by měla být legrace, která trochu zamrazí.
Nikola: Kdy bude premiéra nevíme, termíny si nedáváme. Vše přichází ve správný čas.
Máte nějaký zatím nesplněný sen či přání?
Nikola: No samozřejmě!
Daniela: Bez snů a přání by nevzniklo nic. Na počátku všeho je sen. Dovolujeme si snít a těm snům ponechávat křídla.
Bára: A to je důvod, proč se o nich nemluví. Mohly by totiž uletět!
Je léto. Co je podle vás na něm nejhezčí?
Daniela: Léto je čas, kdy vyrážíme poznávat cizí země, nebo chodíme po lesích, sedíme u potůčku, rozděláme si v zahradě oheň a potom sledujeme jiskřičky v něm a hvězdy na nebi…
Nikola: Od malička jsem měla léto spojené s Itálií. Daniela nám v Toskánsku našla druhý domov, kam jsme se vždy na celé prázdniny odstěhovaly. Bára se k nám přidala, když jí bylo kolem patnácti let a stalo se to naším společným rituálem.
Bára: Naznaly jsme, že i rituály je čas od času třeba změnit, a tak v posledních letech využíváme léto k cestování po různých zemích. Vyhýbáme se hotelům a letoviskám, baví nás poznávat tu opravdovost, kterou každá země bez výjimky nabízí.
Kde můžeme V Brně a okolí MALÉhRY v nejbližším období potkat, vidět a slyšet?
Termíny představení jsou pravidelně doplňovány na našich webových stránkách www.divadlomalehry.cz. Zázemí a domovskou scénu máme v Divadle Bolka Polívky. Bolka milujeme a děkujeme mu za 13 krásných divadelních sezón v jeho divadle. Je to takový náš pozemský anděl strážný.
Na závěr naší aktuální brněnské sezóny uvedeme v Divadle Bolka Polívky komedii BIOSTORY 17. 6. 2019 v 19.00 hodin.