Téma měsíce

Být potomkem Františka Ferdinanda d´Este je pro mě poctou

říká jeho pravnučka Anita von Hohenberg

Před 103 lety, přesně 28. června 1914, byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť s českými kořeny hraběnku Žofii z Hohenbergu. Jen o pár dnů později začala první světová válka. Zřejmě by k ní nedošlo, pokud by se útok na arcivévodu nezdařil. To si myslí princezna Anita von Hohenberg (58), pravnučka arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, která žije v Dolních Rakousích. Její dědeček prý věděl, že tato cesta se mu stane osudnou.

 Domluvit si exkluzivní rozhovor s Anitou von Hohenberg (58) není vůbec snadné. Na povídání v jejím rakouském sídle Artstetten stanovila maximálně 60 minut. Ani o vteřinu více. Na danou hodinu dorazila přesně, před rozhovorem si na terase zámku zapálila cigaretu, aby se následně ve svém apartmá rozpovídala nejen o svém pradědečkovi. Z šedesáti minut byla nakonec hodinka a půl.

Dobová fotografie rodiny Františka Ferdinanda. Zleva Žofie, Ernst a Maxmilián.

„Tak nám zabili Ferdinanda. Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu,“ říká v knize Švejkovi posluhovačka. Přestože by se tento černý humor o osudu pradědečka mohl Anity von Hohenberg dotknout, je tomu jinak. „Švejka mám ráda, kdo by ho neznal. I když je mi přednější natočený v německém jazyce, protože česky umím jen Dobrý den a pivo. Švejka si zahráli i skvělí rakouští herci Fritz Muliar i Peter Alexander a Němec Heinz Rühmann.“

Princezna Anita Hohenberg se dnes stará o zámek Artstetten, kde jsou pohřbeni její praprarodiče – František Ferdinand a Žofie. Oba její předci se poznali na bále v Praze. Od začátku to mezi nimi silně jiskřilo. „Jenže to museli dlouho držet v tajnosti a dávat si pozor na to, aby je někdo neviděl. Byli neustále někým obklopeni. Žofie byla dvorní dámou Bedřicha Rakousko-Těšínského, arcivévody rakouského, jeho ženy Isabely a jejich dcer,“ říká princezna Anita von Hohenberg.

František Ferdinand poměrně často navštěvoval Prešpurk – dnešní Bratislavu, protože zde bydlel arcivévoda Fridrich. Isabela doufala, že by se mohl ucházet o některou z jejich dcer. Jenže František Ferdinand neprojevil ani o jednu z nich zájem, byly pro něj moc mladé.

„Naopak se zamiloval právě do Žofie, hraběnky Chotkové, a jezdil do Prešpurku hlavně proto, aby ji mohl vídat. Její otec, Bohuslav Chotek z Chotkova, byl diplomat a matka hraběnka Kinská, šlo tedy o velmi starý český šlechtický rod. Přesto nebyla taková známost pro arcivévodu dostatečně urozená. Oba věděli, že když Žofie nepochází z královské rodiny, bude to znamenat velký problém. A těžkosti opravdu přišly, protože ani jeden z nich se toho druhého nechtěl vzdát. Čekali mnoho let, než jim bylo uděleno svolení ke sňatku od císaře Františka Josefa I. Však mu dal František Ferdinand tehdy jasně na vybranou: Pokud si nesmím vzít tuto ženu, nebudu dělat tvou práci. František Josef z toho nebyl vůbec nadšený. Nechal si čas na rozmyšlenou a když k němu František Ferdinand znovu přijel na oficiální audienci, odpověděl mu: Pokud na tom trváš, můžeme ti dát svolení. Ale víš, do jakých těžkostí dostaneš svoji budoucí manželku? František Ferdinand současně potvrdil, jak je pro něj vztah důležitý, když následně jako důstojník, arcivévoda a křesťan prohlásil: Mí potomkové z tohoto manželství nebudou součástí této císařské rodiny, ale já si tuto ženu vezmu. A tak byli mí prarodiče v červenci roku 1900 na zámku Zákupy, kde žila Marie Terezie Portugalská, vdova po arcivévodovi Karlu Ludvíkovi a nevlastní matka Františka Ferdinanda, oddáni.“

Jejich domovem se poté stal zámek Konopiště, který František Ferdinand koupil od šlechtice prince Lobkowicze dlouho před tím, než se oženil. Zde také vyrůstaly jejich děti Žofie, Maxmilián a Arnošt.

„Císař František Josef udělil Žofii titul princezny z Hohenbergu a později se stala vévodkyní. Poslední císař Karel I. vytvořil právní dokument, ve kterém ustanovuje, že nejstarší z Hohenbergů bude vévoda a ostatní budou užívat titulu princové a princezny.“

František Ferdinand byl podle princezny Anity všestranný a velmi zvídavý. Svou kancelář měl ve vídeňském spodním Belvederu, ten horní sloužil k bydlení a pro přijímání návštěvy Františka Josefa.

Z osudné návštěvy Sarajeva před zdejší radnicí.

„Večer před cestou do Sarajeva měli František Ferdinand a jeho žena Žofie soukromou večeři s posledním císařem Karlem I. a jeho ženou Zitou Bourbonskou-Parmskou. Na ní připravil František Ferdinand svého synovce na možnost, že by mohlo co nevidět dojít k nějaké pohromě. Věděli tudíž, že pro ně bude cesta hodně nebezpečná. Problém byl v tom, že Oskar Potiorek, místodržitel Sarajeva, celou situaci zcela podcenil. O konkrétních detailech dne, kdy se odehrál atentát na Františka Ferdinanda, toho příliš mnoho nevíme. Jednak je to už dlouhá doba, a taky většina písemností v Sarajevu za války shořela.“

Mnoho mladých mužů bylo tehdy ozbrojeno bombami nebo pistolemi. Před cestou do Konaku, tedy sídla guvernéra Potiorka, explodovala bomba pod vozem jedoucím za Františkem Ferdinandem a zranila i jednoho z pobočníků. Poté následovala oficiální návštěva Konaku v Sarajevu. František Ferdinand z toho nebyl příliš šťastný, neboť věděl, že zde na něj číhá velké nebezpečí. Přesto se svojí ženou a hrabětem Harrachem, s nímž si ve voze vyměnil místo, nasedl do auta. Problémem však byla změna trasy. František Ferdinand trval totiž na tom, že chce ve vojenské nemocnici navštívit zraněné z pumového útoku. V jednom momentě museli však zastavit na rohu ulice, kde se v tu chvíli náhodou otočil od nich tři metry vzdálený Gavrilo Princip. Zvedl pistoli, zavřel oči a dvakrát vystřelil. Na onom rohu je dnes malé muzeum.

„První střela zasáhla vévodkyni z Hohenbergu, druhá kulka krk mého pradědečka. Hrabě Harrach viděl, že má František Ferdinand příliš utaženou uniformu, kterou by měl problém rychle rozepnout, takže vzal svůj kapesník a snažil se krvácení aspoň jím zastavit. Když se vrátili do Konaku, byli už oba mrtví. Myslím si, že se atentátu zabránit nedalo. Tragédie znamenala šok pro celou naši rodinu. Vypadalo to tehdy, jako by se i obyčejným lidem zhroutil svět. Přemýšleli jsme nad tím, co by se stalo, kdyby to František Ferdinand přežil. Okamžitě by zřejmě odvolal Potiorka z jeho funkce. Poté by došlo ke konfliktu s Conradem von Hötzendorfem. Tento náčelník generálního štábu byl přesvědčen, že mezi rakouskými Němci a slovanskými národy musí dojít ke konfliktu a znovu a znovu navrhoval preventivní válku proti Srbsku. František Ferdinand by ji ale nevyhlásil. Byl totiž hlavou armády a měl jasno v tom, jakým vojenským arzenálem disponuje Rusko a Srbsko, které bylo spojencem Ruska. Věděl, že v téhle oblasti říše bylo už před tím dost krveprolití. Snažil by se problémy vyřešit politicky. Vzal by si k sobě svého následníka Karla I., který byl posledním císařem, aby jej naučil nejen diplomacii. Ale nezapomínejme, že ještě do roku 1916 žil císař František Josef! Ten ztratil syna, ženu, a teď i synovce. Muselo to být pro něj hrozné.“

Po samotném atentátu nikdo nevěděl, co má dělat. Chyběla zde armáda a ve městě začaly propukat nepokoje. V době tragédie byly děti Františka Ferdinanda a Žofie na vlastním zámku Chlum u Třeboně. Tady se také dozvěděly o smrti svých rodičů.

FN Browning 9mm Model 1910. Takovou zbraní byli František Ferdinand a jeho manželka zastřeleni.

„Byly vcelku, včetně mého dědečka, statečné. Ptaly se dvorní dámy jejich matky, jaké byly poslední hodiny rodičů před zastřelením. Později žili převážně na zámku Konopiště. V červenci 1914, tedy měsíc po atentátu, začala první světová válka. Děti tak navíc zasáhlo, že si mnoho lidí z jejich personálu muselo obléknout uniformu, jít bojovat a umírat, neboť měly zaměstnance rády. Byly vychovány tak, aby respektovaly personál, který pro ně pracoval. Mladí následníci se museli vypořádat se spoustou administrativy, přitom většina dokumentů dodnes leží v zásuvkách na zámku Konopiště.“

„V naší rodině se o této tragédii vždy běžně hovořilo. Bylo nám však také vštěpováno, že se pokaždé musíme zamyslet nad tím, proč se tyhle věci staly a dějí. A není nám dovoleno soudit a věřit všemu, co je napsáno černé na bílém v novinách. Aspoň takto jsme byli vychováni.“

Za Československa jezdila princezna Anita na Konopiště poměrně často. „Nespravedlnost se zde odehrála za Masaryka, když byly v roce 1921 tři nezletilé děti vhozeny do stejného pytle jako Habsburkové, a tak došlo doslova k jejich vykopnutí ze svého domova bez sebemenší naděje se sem někdy vrátit. Na opuštění zámku Konopiště měly jen pár hodin. Stačily si pobrat pouze nějaké své osobní věci. Bylo to pro ně hrozné. Nejdřív ztratily rodiče a později i domov. Byli jsme sice vychováni, abychom nikoho nesoudili, nicméně si myslím, že lex Hohenberg nebylo správné a spravedlivé. Už to ale nebudeme schopni nikdy napravit. Moje sestra Sofie zdědila právo pokusit se dostat zámek Konopiště zpět, jenže neuspěla. Proti Čechům ale zášť necítím. Copak dnešní generace může za to, co se tehdy stalo?“

„Veškerá práce a bádání kolem mých praprarodičů už bylo provedeno, takže nové informace už se asi nenajdou. Naopak v roce 2004, kdy jel doktor Arthur Habsburg s jedním novinářem kvůli natáčení dvou dokumentárních filmů do Sarajeva, se přišlo na to, že se ztratilo psaní, které děti poslaly z Konopiště do Terezína, kde byl uvězněn a prožíval hrozné časy atentátník Gavrilo Princip. Zemřel zde velmi mladý na tuberkulózu. Bylo to vojenské vězení těžko srovnatelné s tím, jak jej známe dnes. Děti napsaly tenkrát Gavrilovi dopis, že mu odpouštějí. A najednou se po dopise slehla zem.“

Nikdo z rodin atentátníků, kterých bylo osudného dne více, se postižené rodině nikdy neozval. Děti Františka Ferdinanda a Žofie začaly následně studovat. Max se stal právníkem, Arnošt lesníkem. Mladí šlechtici se starali o svůj majetek ve Štýrsku, lesy, které dostali po smrti svých rodičů i dům ve Vídni. A také se oženili. Pak se ale blížila druhá světová válka a jelikož patřili k německé šlechtě, bylo jim jasné, že je růžová budoucnost rozhodně nečeká. Arnošt dal svůj nesouhlas s nacistickým režimem tím, že rozbil tyčí vitrínu ve Vídni a strhl obraz s Adolfem Hitlerem, takže se o něj začalo zajímat gestapo. Oba měli zato, že bude lepší zůstat ve městě, kde se spíše ztratí, než aby se snažili uprchnout. Později byli ale stejně zadrženi gestapem a putovali do vídeňského vězení. Odtud je poslali vlakem se sedadly, nikoliv tedy v dobytčích vagonech, jak putovaly miliony jiných odsouzených do koncentračních táborů, do Dachau.

„Ostatní v koncentračním táboře odsouzení Rakušané, komunisté, socialisté a jiní, se tehdy podivovali, co tu proboha dělají kluci Hohenbergovi. Oba byli velmi vysocí a pěkní muži, s modrýma očima. Byla jim přidělena nejvíc ponižující práce, třeba byli zapřaženi jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití, ale ani to je nezlomilo. Oba měli silnou víru a často se modlili. Maxova žena, princezna z německé rodiny, našla odvahu a zašla do hotelu Imperial za říšským polním maršálem Hermannem Göringem, aby dostala svého muže ven. Takže Anitin dědeček Max nemusel nakonec její zásluhou zůstat tak dlouho v koncentračním táboře jako Arnošt. U něho to nevyšlo ani poté, co poslal lucemburský princ přímluvný dopis do Berlína. Arnoštova žena byla totiž Britka a tak zde neměla diplomacie velké šance na úspěch. Arnošt zůstal v koncentračních táborech, které průběžně střídal, až do konce války. Zachránil mu život doktor, jenž si ho vybral do kanceláře za asistenta. Oba ale zemřeli velmi mladí. Dědeček měl ke konci svého života velmi slabé srdce.“

Žofie se provdala za Fridricha Nostic-Rienecka. Měli majetky, pozemky a nemovitosti i na území dnešního Česka, kde trávila také většinu svého života. Jenže i zde fungovala Sudetoněmecká strana a všichni němečtí občané do ní museli vstoupit. A jelikož Žofie a její choť pocházeli z německé šlechty, byli její dva nejstarší synové přinuceni narukovat do Wehrmachtu. Na ruské frontě potom zahynuli.

Podruhé vdaná podruhé za hraběte Andrease von Bardeau.

Velký respekt chová princezna Anita k celé rodině. „Všechny ty příběhy, o kterých vím, mi dodávají velkou sílu. Kdybych měla říct, co jsem po svých předcích zdědila, byla by to odvaha a kuráž. Současně mám respekt z naší minulosti a životní odstup, abych neodsuzovala jiné. To nám vštěpoval dědeček. S Františkem Ferdinandem to ale nebylo jednoduché, byl velmi temperamentní, uměl se hodně rozohnit. Měli s Žofií tajný kód. Pokud naznala, že se rozčiluje přespříliš, ukázala na brož s ovcí, kterou často nosila, a zvýšeným hlasem mu nakázala: Franzi, uklidni se. František Ferdinand byl velitelem armády, takže neměl o nepřátele nouzi. Když někam dorazil neohlášen, nebyl z toho nikdo příliš nadšený. Pokud nebylo něco na svém místě, nebo bylo něco špatně, dal to dost jasně najevo. Za to nebyl příliš oblíbený. Nebyl ale vyloženě nepřátelský a v rodině to byl ten nejmilejší muž, kterého si můžete představit. Měl smysl pro humor a rodina ho měla ráda.“

František Ferdinand nesměl chybět na žádném lovu v širokém okolí svého zámku Artstetten. Byl ve své době jedním z nejlepších střelců v Evropě, což se dalo říct ještě tak o císaři Vilémovi nebo francouzském vévodovi. Měl několik zbraní a své vlastní nabíječe.

Zámek Artstetten se stal časem turis­tickou atrakcí Dolních Rakous. Je zde třeba didaktické muzeum znázorňující pád říše. Každý rok má výstava jinou podobu. Před pár lety tady otevřeli park pro veřejnost, který je na jaře posetý kvetoucími pivoňkami. O zámek a zahradu se stará sedm zaměstnanců.

 „Je pro mě velkou poctou být potomkem rodiny Františka Ferdinanda d´Este, ale nepřemýšlím každý den nad tím, že jsem princeznou z Hohenbergu. Mám svou rodinu, každodenní život, starám se o zámek Artstetten, který vyhledávají turisté z celého světa. A když jsem k lidem vlídná, jsou oni zdvořilí ke mně,“ říká na závěr princezna Anita von Hohenberg, jejímž životním partnerem je v současné době hrabě Andreas von Bardeau.

Text a foto: Petr Podroužek

Žofie manželka Františka Ferdinanda d’Este
Zámek v rakouském Artstettenu
Zámek v rakouském Artstettenu.
Zadržení vraha, kterým byl Gavrilo Princi.
Z osudné návštěvy Sarajeva
Z osudné návštěvy Sarajeva
Z osudné návštěvy Sarajeva před zdejší radnicí.
Z osudné návštěvy Sarajeva před zdejší radnicí.
Z osudné návštěvy Sarajeva před zdejší radnicí.
Z osudné návštěvy Sarajeva před zdejší radnicí.
Toaleta Žofie.
Střepina bomby z atentátu.
Střepina bomby z atentátu,
Roh se Schillerovými lahůdkami. Zde oba zastřelil Gavrilo Princip.
Replika vozu ve kterém projížděl František Ferdinand d’Este s manželkou 28. června 1914 Sarajevem.
Pohřeb v rakouském Artstettenu v červenci 1914
Podruhé vdaná podruhé za hraběte Andrease von Bardeau.
Monogramy FF arcivévody František Ferdinand d’Este byly známy po celém světě.
Monogramy FF arcivévody František Ferdinand d’Este byly známy po celém světě.
Kresba zachycující atentát, při kterém padly dva výstřely.
Hrobka Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy v kryptě vybudované pod zámkem v Artstettenu.
František Ferdinand se synem Maxmiliánem, když měl rok, dědečkem princezny Anity.
František Ferdinand d’Este ve čtrnácti letech.
František Ferdinand d’Este v třinácti letech.
František Ferdinand d’Este v jednadvaceti letech.
František Ferdinand d’Este si přivezl ze svých cest po světě hodně artefaktů.
František Ferdinand d’Este se svojí chotí Žofií.
František Ferdinand d’Este s chotí
František Ferdinand d’Este jako dragoun.
František Ferdinand d’Este jako admirál ve 49 letech.
František Ferdinand a Žofie se synem Maxmiliánem, dědečkem princezny Anity.
FN Browning 9mm Model 1910. Takovou zbraní byli František Ferdinand a jeho manželka zastřeleni.
Dobová fotografie rodiny Františka Ferdinanda. Zleva Žofie, Ernst a Maxmilián.
Dobová fotografie rodiny Františka Ferdinanda. Zleva Ernst, Maxmilián a Žofie
navigate_before
navigate_next