Hudba

BIGBÍT ZE SLAVKOVA THE WRY FACES (5. díl)

Zleva: Emanuel Florian, Miroslav Šemora a Karel Sigmund v květnu 1968. Není pochyb, že šlo o aktuální recesi. Foto archiv

MNOHÉ BIGBÍTOVÉ KONCERTY NEBYLY ŽÁDNÉ PEŘÍČKO

Blížil se konec první poloviny roku 1967 a do našich krajů se dostávaly informace o dění mezi mládeží na Západě, kde začaly vznikat komunity v rámci hnutí hippies. Podle dostupné fotodokumentace bylo vidět, že i celkové vzezření jednotlivců, vyznávajících tuto ideu, naznalo značnou úpravu. K mužským dlouhým vlasům, se přidaly oděvy plné různobarevných květů, hojně doplněné šňůrami s pestrými korály. Je jasné, že se tomu mládež za „železnou oponou“ přizpůsobila po svém a v rámci možností. Sice vesměs neopustili teplo domova, ale mnozí se do svých pestrobarevných oděvů, tajně převlékali někde v zákoutí, nebo ve sklepě, aby nedráždili své rodiče. Je celkem pochopitelné, že o to víc byli tito odvážní jednotlivci kontrolování tehdejší policií, Veřejnou bezpečností (VB). Ta se s vehemencí zajímala o to, zda podoba lustrovaného souhlasí s fotografií v občanském průkaze a vlasy u mladíků nejsou delší a zda je řádně zaměstnán. Co by dnes dali někteří klienti pracovních úřadů za právo a povinnost pracovat. Vesměs ani rodiče svým chlapeckým potomkům vlasy nepřáli a mnozí se za ně i styděli. Domácí nátlak k ostříhání býval na denním pořádku.

Ve Slavkově se světlou výjimkou vyznačoval kamarád Zdeněk Kratěna, jehož sestra Lída šila členům skupiny The Wry Faces brokátové kalhoty a košile plné květů i dlouhá pestrobarevná saka v duchu hippies. Jednou, když byl Kratěna, obdařený bujným obarveným vlasovým porostem, vyzván tamní policií k předložení občanského průkazu, se zalekl jejich výhružných pohledů, a dal se na útěk směrem k domovu. Členové Veřejné bezpečnosti, zocelení sportem, se pustili za ním. Jen co Kratěna zapadl do dveří jejich domu, tak z nich vyšel jeho otec a halasně, aby to slyšelo celé okolí, vyzval příslušníky represivní složky, aby nechali jeho syna na pokoji. Tím celý incident skončil.

Tehdy měli  již všichni členové The Wry Faces na tu dobu delší vlasy. A právě v tom čase blonďatý Šemora dostal přezdívku Česlo. Podle postavičky z televizního dětského Večerníčku seriálové kreslené pohádky o vodníku Česílkovi. Dlouhovlasí a jejich příznivci, se ve Slavkově scházeli u průchodu do kina, nebo na rozhledně v zámecké zahradě, kde byl pěkný výhled na úřad Městského národního výboru (MNV) a služebnu policie. Mládež nikdy nerespektovala zákaz vstupu do zámecké zahrady po dvacáté hodině.

Členové bigbítové skupiny The Wry Faces při zimní návštěvě Vyškova, v rámci koncertu tamního bigbítu The Black Angels, kam byli jejími členy pozváni, museli čelit policejní ofenzívě, která skončila na smetišti, v okrajové části města. Hudebníci ze Slavkova a jejich přátelé, se tam schovávali a mrzli skoro do rána. Vznikaly otevřené rozpory mezi mladší a starší generací, v té době nijak neobvyklé.

Šemorův spolužák z „učňáku“, Alois Rybnikář, bigbítovou skupinu pozval, při příležitosti hodů, k nim do Rašovic, k účinkování na taneční zábavě. Kamarádi odmítli jet spolu s bigbítovou skupinou a podpořit ji v obavě, aby tam od místních nedostali na držku. Snad je odradila skutečnost, že Rašovice jsou na poloviční cestě ze Slavkova do Bučovic a nejsou průjezdnou vsí. Silnice tam končí, a proto asi naznali, že se odtud i blbě utíká. Jen co členové slavkovské bigbítové skupiny prošli v rašovické hospodě výčepem do sálu připravit zvukovou aparaturu, museli si od štamgastů vyslechnout peprné poznámky na svůj vzhled a oblečení v duchu hippies. Halasné připomínky typu, u vás zastřelili holiče?, či divadlo se tady hraje až za měsíc, byly ty mírnější.

Jiří Donné