Hudba

BIGBÍT ZE SLAVKOVA THE WRY FACES (1. díl)

Miroslav Šemora na podzim roku 1965

TANCOVAČKY V RYTMU TWISTU V POLOVINĚ ŠEDESÁTÝCH LET

Na Vánoce roku 1963 si ve Slavkově v okrese Vyškov, vzdáleném dvacet kilometrů východně od Brna, přál patnáctiletý Miroslav Šemora (*1949) obyčejnou kytaru „španělku“. Maminka mu přání splnila a ještě k tomu přidala domluvu v její výuce u souseda pana Slezáka, který byl členem v tamní „havajské“ skupině, která se věnovala přednesu písní z tichomoří. Ten Šemoru začal učit akordy. Brzy mladý kytarový nadšenec nacvičoval trampské písně typu Má tichá Sázavo, nebo Můj malý broučku, což kladně ohodnotila mládež ze sousedství. Jednou z dalších, byl velký tábornický hit, Teskně hučí Niagára, která byla součástí předchůdce dnešních muzikálů.

Ředitel pražského divadla ve smíchovské Areně Antonín Fencl (1881–1952) pro oživení programu napsal v roce 1931 libreto operety Trampské milování. Hudbu k ní složil skladatel a dirigent, příští badatel a dobrodruh africkým kontinentem, Eduard Ingriš (1905–1991). Slavná píseň z této operety zlidověla. Před příštími Vánocemi již Šemora zahrál a zazpíval, spolu s jedním spolužákem, na školní besídce v základní škole v Tyršově ulici, skladbu Červená řeka, od pražské zpěvačky Heleny Vondráčkové (*1947). A od jejího uměleckého kolegy Václava Neckáře, stejnojmennou, s názvem televizního pořadu s písničkami – Ze soboty na neděli.

Ve stejné ulici Zborovské, kde Šemorova rodina přebývala, působil podobně smýšlející mladý kytarista a zpěvák, Miroslav „Užovka, Dýmka“ Ondráček (*1948). Tak se spolu dali hudebně dohromady. Repertoár rozšířili o písně Ruty šuty Arizona Texas, Tam v dáli za horama a podobné, okoukané od kamaráda Rudolfa Robeše. Také se nadchli pro čundrácký „ohoz“.

Potom přišly na řadu písně v rytmu twistu. Například ta s různými textovými obměnami: „Povídám ti děvče, pěkné rety máš, ona na to vole, vole, proč je nelíbáš . . . hezkou sukni máš, ona na to vole, vole, proč ji nesvlíkáš“ – snad tam bylo také něco jako „seděla u vody, trhala jahody, kopl jsem ji do prdele, spadla do vody…“ Slok bývalo povíc a to takové, které si další a další interpreti vymysleli. Snad nejznámějším zlidovělým rokenrolem byl: Na shledanou krokodýle, na shledanou kajmane . . . I tady, tak jako i v dalších, byly texty různě upravovány a měněny.

Oba – Šemora i Ondráček byli nadšeni široko daleko známým kytarovým písničkářem, hornickým učněm ve Frýdku-Místku, Vyškovákem původně ze Slavkova u Brna – Oldřichem „Olafem“ Hrozou (1950–2007), který skládal na „lidovky“ typu Šla Nanynka do zelí rokenroly o třech akordech Edur, Adur, Hdur.

Na začátku roku 1965 se Šemora dostal na tancovačkovou zábavu do blízkých Bučovic, kde vystupoval zpěvák elvisovského ražení Vladimír Rozsíval. Nedlouho po tomto výletě jej vzala starší sestra se svými kamarády vlakem na zimní odpolední „čaj“ do Šlapanic, kde vystupoval újezdský, nebo telnický orchestr kapelníka Oldřicha Cedivody (*1943). Tančilo se v rytmu twistu. Když zahrála kapela pomalou skladbu – „ploužák“ – kamarádka jeho sestry vyzvala Šemoru k tanci. Narvaný parket naštěstí zakryl všechny jeho krokové nedostatky. Návštěva taneční zábavy ve Šlapanicích byla pro něj velkým zážitkem také proto, že poprvé viděl na parketu, posypaném pořadateli práškovým voskem, tančit aktéry jive (džajf). Okouzlili jej různé postupy figur tanečníků. Přes všechno to nadšení, musel být hodně opatrný, protože se na tancovačkách hojně vyskytovaly rvačky. Ti mladší a fyzicky slabší bývali velmi obezřetní, a „kór“ ti přespolní.

Jiří Donné