Aktuality, Hudba

50 let alba Genesis od britských psychedeliků The Gods

Britská psychedelická scéna druhé poloviny šedesátých let minulého století nabízí dodnes řadu zajímavých alb. Mezi skupiny, které se řadí do toho žánru, patří bezesporu i The Gods, třebaže nevyryli do hudební historie takovou rýhu, jako například Pink Floyd, Soft Machine nebo Crazy World Of Arthur Brown.

Předobraz této kapely najdeme na počátku šedesátých let v zapomenuté skupině The Juniors, kterou založil kytarista Mick Taylor, po které zůstal v roce 1964 jediný singl. V roce 1965 prošla kapela personálními proměnami a začala používat název The Gods. O rok později už hráli ve Wembley jako předkapela startujících Cream. Kapela natočila opět singl a přesto, že zakladatel kapely Taylor v květnu 1967 přijal nabídku Johna Mayalla do Bluesbreakers, kapela se nerozpad­la a následoval další personální třesk. Nakonec se na ně usmálo štěstí a získali nahrávací smlouvu pro album, které vyšlo v dubnu 1968 pod názvem Genesis na labelu Parlophone Records. Produkci debutního alba měl David A. Paramor a hudební režii zajistil Peter E. Vince.

Skupina The Gods album nahrála v sestavě: Joe Konas (kytara, zpěv), Ken Hensley (varhany Hammond, mellotron, kytara, zpěv), Greg Lake (baskytara, zpěv), Lee Kerslake (bicí nástroje). Deset skladeb na albu pocházelo převážně z autorské základny kapely, zejména od Hensleyho, Konase a Kerslaka.

Album zahajuje skladba Towards The Skies otvírající hudební prostor majestátně znějícímu soundu, v němž vedle vokálních partů dominují varhany a rázné akordické proměny, oživující prostorovou nekonečnost jistou razancí. Konasovo kytarové sólo zní velmi odhodlaně, třebaže nijak zvlášť revolučně, souhra kapely je však zjevná z každého tónu. Předěl mezi další skladbou tvoří čarodějné psychedelické zvuky, než zazní Candles Getting Shorter zpomalenější píseň, ve které nechybí mellotron se soundem smyčců a víceméně standardní postupy, které jsou zdobeny nejen krásně vystavěnými harmoniemi, ale i dramatickým podtónem, s následným vznešeným podílem mellotronu. Psychedelické demonstrace nechybějí ani v dalším předělu. You´re My Life je ukázkou údernějšího rocku, do kterého jsou přimixovány v backgroundu i dechy. Konas se v mezihře představí melodicky jasným, ale nijak nekomplikovaným kytarovým sólem, třebaže i on dokáže přitlačit na pilu a svou hru zrychlit a přiostřit s dusajícími rytmy a se zahuštěným finále do majestátního vokálního podílu. Psychedelické pazvuky znějí strašidelně, ale už tu máme Looking Glass, která vykazuje už tehdy dost jasný hensleyovský skladatelský motiv za výpomoci Konase. Napětí střídá vyvrcholení a vzepětí emocí s výtečně seřízenými vokálními party a kreativním varhanním sólem s Leslie efektem kytary. Myslím, že je to jedna z nejsilnějších skladeb na albu. Hádanice imaginárních skřetů nás přenese do razantně rockové skladby Misleading Colours. Kytarový nástup je strhující a vokální postupy velice pečlivě prezentované málem celou členskou základnou – zpívají skoro všichni: Hensley, Lake a Konas. Kytarové sólo má velký nápřah, ale přece jenom mu chybí vystavěná architektura, ale i tak můžeme hovořit o povedeném počinu s jistými hitovými ambicemi. Dechová sekce v úvodu svým základním motivem otevírá prostor pro Radio Show, třebaže má rockové základy, jedná se pravděpodobně o nejkomerčnější příspěvek na albu. Harmonická rozmáchlost je hlavním poznávacím znakem. Třebaže dechová sekce zde hraje ne nepodstatnou roli, otázka stojí, zda je její přítomnost v písní nepostradatelná. Strašidelné zvuky za podílu bicích nástrojů nás zavádějí patetickým soundem hammondek do skladby Plastic Horizon. Víceméně i zde registrujeme předvídatelné postupy, ale majestátní sound se klene nad písní jako neviditelný závoj a dynamické odstínění vokálů, varhan a potlačených kytarových témat zasahuje patetickým pojednáním téměř chrámového pojetí. Razantní varhanní mezihra nás zavádí do písně Farthing Man, kde platí ono britské psychedelické pravidlo, že skladba má proměnlivost vyznění vážnosti a nadsázky. Také z této skladby je cítit ambice udělat ze skladby hit, třebaže tuto teorii poněkud rozbíjí kytarová mezihra. Ani zde nechybějí zvukové mezihry a už tu máme INever Knew, opět je ve hře mellotron, než je vystřídán řeřavými tóny hammondek a vznešené vokální party znějí až téměř konejšivě, než do hry vstoupí kytarové sólo, pravděpodobně nejnosnější na celém albu, jakoby si Konas ponechával nejvíc energie do závěru, než ho vystřídá mellotron. Ale pak jsou zde opět razantní akcenty a tak ani této skladbě nelze upřít viditelnou kreativitu. Time And Eternity je závěrečným příspěvkem, kde opět nechybí umírněná razance, ale i jasná melodická linka a zřejmě i další snaha vydolovat na albu hit pro hitparádové žebříčky.

S odstupem času se dá projekt Genesis hodnotit jako slibný předobraz Uriah Heep, třebaže nijak skrývaná inspirace v soundu amerických psychedeliků Vanilla Fudge byla místy hodně zjevná. Na rozdíl od Američanů vkládali Angličané do hudby i místy dekadentně ironický podtón a větší důraz na písňový základ. Dnes je příjemné si připomenout tento víceméně zapomenutý opus psychedelického rocku a najít vysvětlení z čeho se rodil pozdější úspěch Uriah Heep zejména v první polovině sedmdesátých let.

Petr Gratias