Aktuality, Hudba

Conversion projekt slovenských bluesmanů Procházky a Wolfa

Před lety u nás panoval názor, že na Moravě a na Slovensku není možné skládat, hrát a zpívat věrohodně blues, protože slovanské vyjadřovací prostředky v hudebním pojetí jsou mu zcela vzdáleny. Ukázalo se však, že taková tvrzení jsou mylná až zcestná a původně černošské blues a tzv. Chicagské blues našlo i v destinacích střední Evropy svůj prostor. Pokud se ještě navíc tvrdilo, že blues je mrtvé rameno tiše plynoucí řeky, tak ani tady podobné teorie nepadly na živnou půdu. Dnes se blues hraje stejně vášnivě s řadou vynalézavých prostředků, tak jako ve druhé polovině šedesátých let v Británii nebo Holandsku.

Jedním z takových příkladů je slovenské duo Erich „Boboš“ Procházka (foukací harmonika) a Marek Wolf (elektrická kytara). Procházka dnes náleží mezi nejpřesvědčivější hráče na harmoniku nejenom na Slovensku, zatímco Wolf hraje na dvoukrký model elektrické kytary Gibson a střídá jeho dvanáct a šest strun. Na Slovensku a postupně i na Moravě, ve Slezsku a Čechách se stali žádaným nekomerčním hudebním sdružením, kterému tleská nejen publikum, ale i odborná hudební kritika.

Duo Procházka a Wolf připravilo už třetí album, nazvané Conversion, které vydalo nezávislé hudební vydavatelství Indies Happy Trails Records. Album nabízí 8 coververzí skladeb ze světového rockového repertoáru angloamerické scény, jež si před desítkami let vydobyly svoje uznání a postavení.

Úvodní Superstition pochází z dílny soulmana Stevie Wondera. Zde je nám nabídnuto psychedelické téma, které kloubí rané Pink Floyd s Led Zeppelin. Nechybí rozostřený sound elektrické kytary a akustické kytary ani šamanská foukací harmonika. Chraptivý vypravěčský hlas zní jako ze záhrobí a osobitým způsobem vystihuje celkovou atmosféru. Svěže, až elegantně naproti tomu zní sólová mezihra na akustickou kytaru. Druhá píseň Proud Mary se stala hitem americké rockové skupiny Creedence Clearwater Revival. V coververzi máme co do činění s údernými akordy elektrické kytary, jíž sekunduje opět vypravěčsky znějící hlas a přitlumená foukací harmonika. Upozaděné percussion předbíhá sólo na elektrickou kytaru, které neomračuje svou délkou, ale správnou úsporností. Zatímco originál zní projasněně a optimisticky, zde jsme v hájemství hudebních mystérií. Písni When The Levee Breaks je přičítáno autorství bluesmanky Memphis Minnie, ale proslulost skladba získala v podání Led Zeppelin. Procházka a Wolf se vyrovnávají s tímto bluesovým standardem velmi dobře. V úvodu zní syrově zkreslený slide sound elektrické kytary, který jako dravý proud naráží do fiktivního dřevěného mola na Mississippi. Foukací harmonika hraje úsporně a také hlasová interpretace má onu už několikrát připomínanou vypravěčskou polohu. Přeskočíme Atlantik a jsme na americkém Jihu. Píseň Gimme Back My Bullets je výtvorem slavné americké southern­rockové skupiny Lynyrd Skynyrd. Do úvodního elektrického riffu se zapojí i akustická kytara společně s foukací harmonikou. Syrové kvílení elektrické kytary má tajemný podtón, který by slušel v nějakém soundtracku v pistolnicky neodkladném souboji. V něčem mi připomíná atmosféru dávnějšího velmi povedeného alba Boba Dylana: Oh Mercy. Napětí od začátku do konce. Do zcela jiné kategorie zapadne skladba Preludium & River Runs Deep. Úvodní téma je hrané na koncertní akustickou kytaru, která má v pozadí astrální šumění elektrických smyčců. V další fázi pak akustická kytara spojuje svůj sound s čistým elektrickým soundem kytary a nastupuje i foukací harmonika. Meditativní poloha se výrazně odlišuje od ostatního hudebního materiálu, přestože je píseň velmi zajímavým odbočením od ostatních kompozic, do projektu ústrojně zapadá. Proslulá skladba Gimme Shelter je ozdobou repertoáru britských Rolling Stones, třebaže se do její coververze pustili i takoví Grand Funk Railroad. Aranžmá skladby a vůbec pojetí je řádně překopáno od originálu. Kytarové riffy znějí melodicky úderně, stejně jako foukací harmonika a na základním schématu si pohrávají s motivy a dokreslují svoje pojetí přitažlivou coververzí s neomylnou suverenitou a se zásadním uchopením tématu bez hranic. Hudební výlet se nám pomalu chýlí ke konci. Hellhound On My Trail se stala součástí playlistu britských Fleetwood Mac, třebaže nepatří mezi jejich nejstěžejnější písně. Úvod je velmi patetický mohutným soundem a mocnými údery, zatímco další postup se odehrává v odsekávaném hypnotickém kytarovém doprovodu, naříkavé foukací harmonice až do samého závěru. Jsme ve finále. The End náleží mezi nejsugestivnější skladby amerických Doors a obsahově mezi nejzávažnější a nejkontroverznější písně, které kdy vznikly. Kytarové rozklady znějí pochmurně, tajemně až strašidelně a jedinečným způsobem korespondují s tématem. Posluchač může mít pocit, že jde na vlastní popravu, na druhé straně se nejedná o nějaké hudebně morbidní téma, ale spíš o bilanci života rozervaného jedince, což potvrzuje i vyprávěná interpretace.

Erich „Boboš“ Procházka a Marek Wolf dnes patří k významným hudebníkům, stojícím na pokraji experimentu a originálního vlastního pojetí roztodivných bluesových variací. Album Conversion citlivějšího posluchače nezklame, ba naopak přichystá mu jedinečný emocionální zážitek, jakých na domácí scéně zase tolik nemáme.

Petr Gratias