O divadle, Aktuality

NOVÁ RUBRIKA – O DIVADLE

Od následujícího čísla vám budeme v NEW expressu pravidelně přinášet informace a úvahy o divadelním dění. Patronem rubriky se, k velké radosti redakce, stává legenda brněnského divadelnictví Jaroslav Tuček.

Jaroslav Tuček (1938) jako herec působil v angažmá v brněnském Divadle Julia Fučíka a v Divadle bratří Mrštíků, v ostravském Divadle Petra Bezruče a také v brněnské Mahenově činohře. V roce 1979 byl jmenován uměleckým šéfem Divadla Na provázku a HaDivadla a během působení zde se významně podílel na přípravě a realizaci nové stavby pro tehdejší Divadlo Na provázku. Po Listopadu působil deset let jako ředitel vysokoškolského Studia Marta (studentská scéna JAMU) a další dekádu vedl divadlo pro děti a mládež Polárka. Dá se říct, že všechny divadelní scény, které vedl, obrazně řečeno „zuby nehty vyškrábal ze země“ – řídil jejich velmi náročné stavební rekonstrukce. Působil i jako pedagog a v současné době je příležitostným publicistou. Knižně vydal svazek Záloha na vzpomínání (2008), Mudrování nejen nad divadlem (2014) a knihu Vzpomínky antihrdiny anebo S Provázky, Hady a Martou na provázku (2013) – z které je úvodní text naší divadelní rubriky. V příštím vydání NEW expressu už najdete článek o aktuálním dění na brněnské divadelní scéně.


Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě

Zápis Allena Ginsberga do památní knihy Studia Marta

Někdy na podzim roku 1991 vtrhnul do mé šéfovské pracovny ve studiu Marta řečný mladík. „Som Vilo Dočolomanský, mám svoj umelecký súbor, napísal som a zrežíroval inscenáciu na tému básní Allena Ginsberga s názvom Naomi, ktorú by som u vás v štúdiu Marta rád za­hral. Pán Ginsberg ju chce vidieť, takže by sem z Ameriky prišiel. Slovensko je pre neho z ruky, ale Brno vraj vyhovuje. Veď vaše divadlo je moderné, pekné, tu by sa mu páčilo. Sem by sa jeho Naomi veľmi hodila.“

Viliam mluvil a přitom zavaloval můj pracovní stůl fotografiemi z představení, pochvalnými recenzemi, Ginsbergovými texty i jeho dopisy. „Pán Tuček, na fotkách vidíte, že scéna je nenáročná, len niekoľko lešenárskych rúrok, dva praktikáble a drevené dosky. Všetko dovezieme autom, hercov tiež. Prídeme ráno, za hodinku postavíme, nasvietime, ozvučíme, krátko poskúšame, večer Naomi odohrajeme, zbúrame a vypadneme. Prevádzku Marty nenarušíme, o pána Ginsberga sa postarám a honorár nepožadujem. Dobrá ponuka, však?“

„Mladý muži a herec Michal Dočolomanský …“

„To je môj ujo, strýko, pozdravuje vás. Čítal o vašej Marte a pamätá si vás z filmovania. Pán šéf, Marta je pre mňa divadlo snov, bude mi cťou u vás hrať!“

Návštěvu výřečného sympaťáka avizoval Peter Scherhaufer: „Jarošu, čítal si Ginsbergův Kadiš, modlitbu za zemřelou matku Naomi? Ne? Tak toho chalana kup, dovíš sa! Dočolo sa bude ucházet o možnost studia na DIFA JAMU, rozumíš!“ Neodporoval jsem a domluvil se na termínu realizace představení i dalších technických detailech.

Vilova Naomi byla inscenací experimentální, spíše pohybovou exhibicí s kvílivou muzikou a skřípavými zvuky, kde se slov věhlasného básníka dalo najít pramálo … Strohá, trubková konstrukce proplétaná těly málo oděných herců vypovídala o chladu a syrovosti světa, o rozervanosti člověka i o křehkosti lidských osudů.

Představení mělo jen jedinou chybu, básník Allen Ginsberg do Brna nepřijel. „Pán Ginsberg je chorý, veľmi chorý, ospravedlnil sa mi, vraj dôjde do Brna inokedy…“, rděl se pravdomluvný tvůrce Dočolomanský.

Viliam se stal studentem režie a do studia Marta chodíval často. Na konci února 1993 mi přinesl ukázat rozmáchlým písmem napsaný dopis: „Toto je list od pána Ginsberga. Teraz je v Česku, v Olomouci na univerzite má seminárnu výuku a predstavte si, pán šéf, pán Ginsberg by chcel vidieť moju Naomi. Žiaľ, už svoj súbor nemám, kvôli štúdiu som ho rozpustil.“

V noci jsem dlouho nemohl usnout, mozkem mi neustále kmitalo Viliamovo sdělení: „Ginsberg je v Olomouci a chce vidieť moju Naomi…“

Ve snu se mi zjevila rozevlátá postava muže se širákem. Mávala černou biblí a křičela: „Nepožádám manželky bližního svého, neb jsem pražského majálesu král a steskem úpím, srdce mě táhne do Brna, dobrý muži, pomoz!!“

Allen Ginsberg s akordeonem kresba

Manželce jsem u snídaně řekl: „On odjel ranním vlakem do Lakewoodu, Naomi pořád ještě pod postelí myslela, že přivedl policajty s jedem, Naomi ječí. Co se to tenkrát stalo s tvým srdcem, Louisi? Zabila tě Naomina extáze? Co takhle básník Ginsberg v Martě, skvělý nápad, ne? A reálný! Olomouc je za humny, děkanem naší fakulty je Pepa Kovalčuk, odchovanec olomoucké univerzity. Rektorem univerzity je profesor Jařab, jeho syn u nás studuje režii a na olomoucké univerzitě znám dva profesory, se kterými jsem spolupracoval v době šéfování Hanáckému divadlu, slušný start do intriky, co říkáš krásná Kateřino?“

„Já nevím, ani tě nějak neposlouchám“, řekla paní.

„To nevadí, Kačenko, mysli na sváteční ohoz, uvidíš amerického beatnika Ginsberga naživo. A na oblečení si dej záležet, on je totiž pán básník celosvětově uznávaným gayem!“

Ještě ten den jsem volal na Filosofickou fakultu Univerzity Palackého profesora Roubala, zda by nešlo domluvit seminář, případně vystoupení básníka Ginsberga ve studentské Martě. „Jo, tak to se, kamaráde, obrať na Johanidise, já mu o tom řeknu.“

Profesor Johanidis byl vlídný, na informaci o inscenování básníkových veršů slovenským studentem režie Dočolomanským zareagoval: „To je dobrý argument, zkusím to, budu informovat rektora a Mistra požádám o názor. Ale nevím, básník je starý, chorobami prolezlý bard a má těžkou cukrovku. Stále ho vodíme po doktorech…“

Asi za dva dny mi volal profesor Johanidis: „Rektor Jařab mne u Ginsberga podpořil a nemocný poeta kupodivu projevil zájem. Přijede k vám 12. března a odpoledne vystoupí s hodinovým recitálem, začátek v 15.00. Co ty na to?“

„Kamaráde, nemám slov. Žijeme zázračnou dobu!“

„Taky si myslím. Ráno má Mistr na univerzitě závěrečný seminář o poezii amerických beatniků, jak skončí, naložíme ho do auta, dovezeme k vám, ale už v pět hodin bude muset z Marty odejít, protože ho povezeme do Prahy, aby stihnul večerní besedu se studenty na americké ambasádě. Takže jestli Mistr nezkolabuje, tak jsme to vymysleli dobře, co říkáš?“

Allen Ginsberg s kopretinou kresba

„Vymysleli jste to skvěle!“

„Člověče, já měl dojem, že Mistr vaše pozvání očekával. Vůbec jsem ho nemusel přesvědčovat. Rozumíš tomu?“

„No, jsou věci mezi nebem a zemí, kterým rozumět nelze, a přesto se dějí. V každém případě bude Mistru Gins­bergovi k dispozici celé Studio Marta a lékař už od 13 hodin, děkuji ti moc!“

„Rád jsem pomohl. Jo, Mistr má jednu podmínku, chce, aby vaši chlapci, studenti herectví recitovali zrcadlově jeho verše v češtině.“

„Co to? Jak zrcadlově? To jako jednou Mistr v originále a vedle toho student česky?“

„Ano, jednou anglicky, jednou česky. Naši mladí filozofové to zvládali s přehledem.“

„No jo, škola plná filozofů, my tu vedeme spíš herce…“

„To je Mistrova podmínka!“

„Jistě! Že Mistra pozdravujeme, že se těšíme, že chlapci budou v bílých košilkách a Vilo taky.“

Okamžitě jsem informoval o možnosti básníkova vystoupení děkana Kovalčuka, který jen zalapal po dechu a řekl: „To je fakt? Proboha, jak se ti to podařilo?“

V Martě se objevil režisér Peter Scherhaufer: „Jarošu, tak ty tady budeš mět krála majálesu, básníka beat generation Allena Ginsberga, a já o tom nic nevím? A na Provázek si sa také vysral, to néni od tebe pěkné! No nic, šak co. Máš alespoň dajakého předskokana? Né?! To chceš pustit takovú osobnost na scénu enom tak. Zavolaj Slávka Janouška, lebo Zdeňka Kluku, či kohosi, uvidíš, budú rádi, budú si teho považovat. Překladatele máš? Nemáš? Volaj Petra Antonína, rád ti pomože. Recitátory zajistí Pepa.“

12. března ve dvě hodiny dorazil do Marty divoce zarostlý, viditelně unavený, rozsochatý starý muž, básník Allen Ginsberg. S vypětím posledních sil se došoural do herecké šatny, usedl na židli a požádal všechny o možnost samoty.

Ve tři hodiny odpoledne praskala Marta ve švech. Diváci byli narváni všude. Seděli na židlích po dvou, na lavicích, na lavičkách, tísnili se na schůdkách elevace, stáli na kovových ochozech, lávkách, na jevišti, viseli z černých stropních konstrukcí i z mostu provaziště. Hasič s kbelíkem plným vody seděl v portále na ševcovském verpánku a mručel: „Sem nepustím nikoho, tady je můj okruh veřejné samoty!“ Kdo se nevmáčknul do sálu, tlačil se ve foyer …

Rozechvělý Slávek Janoušek zazpíval, pak na scénu naběhli švarní jinoši v bělostných košilích a poněkud kostrbatě típali Ginsbergovy ohnivé verše.

Inscenace NAOMI

Konečně se za obrovského potlesku vplížil na jeviště legendární poeta Allen Ginsberg. Došoural se k pravému portálu, chvíli se tahal s hasičem o verpánek, hadříkem si očistil silně dioptrické brýle, pak uchopil svou nízkou stoličku a opatrně na ni usednul. Seděl bez hnutí, odpočíval. Ramena se mu pomalu zvedala, jak obtížně nabíral do plicních laloků dech, zamžoural do přítmí narvaného sálu a za hrobového ticha si ze zad pomalu sundal podivnou harmoniku, hadrovými pásy ji připoutal na pravou nohu a řekl něco slov na uvítanou. Pýřící se hezoučká překladatelka Bára, byla tak zmatená, že Mistrovu americkou angličtinu překládala do angličtiny spisovné. Překvapený Mistr řekl: „Oh, yes, thank you!“, levou rukou rozdmýchal měch, zmáčknul knoflíky na hmatníku a do sálu vyslal skučící, děsivé zvuky, něco jako když z varhan trháte hrající píšťaly. Skřípalo to a chrčelo, až všem naskakovala husí kůže po těle. Do pekelné vřavy zaburácel básníkův chraplavý hlas: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené / šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, / vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle / shánějící dávku drogy, …“ Hřímal, skučel, drhnul, skuhral.

Básník nateklými, modrajícími prsty týral hmatník, vztekle tahal měch a stále při tom řval, kvílel, zajíkal se, zpíval až mu žíly na čele i na spáncích nabíhaly a po tvářích stékal pot.

…kteří odhalili mozky Nebesům pod podzemní dráhou / a spatřili mohamedánské anděly, jak se potácejí / prokřehlí po střechách činžáků,…“

Shlukoval slabiky běsnících veršů do dlouhých, chrčivých chuchvalců, které na nás vybafoval jako parní lokomotiva páru, vrčel slova jako kňourající pes, vhazoval je mezi nás jako prskavky.

…nesrovnatelné slepé ulice hrůzných mračen a blesků / v duši, vyskakujících na telegrafní tyče v Kanadě a / Patersonu a osvětlující celý ten nehybný svět Času / mezi nimi,…“

Básníkova ústa chrlila slova bolesti, touhy, okouzlení, zklamání. Slova nenávisti, zášti i samoty duše.

Stál jsem vedle profesora Aloise Hajdy a spisovatele Jaromíra Tomečka vmáčknut do škvíry otevřených dveří balkonového ochozu a byl šťastný.

Jaromír Tomeček zašeptal: „Řve jako na lesy, básník boží!“ A profesor Hajda syknul: „Taky vábí jeleny.“

„Jsem s tebou v Rocklandu / v mých snech z tebe kape, jak jsi cestoval po moři / a kráčíš po dálnici napříč Amerikou v slzách ke / dveřím mého domku v Západní noci.“

Celou hodinu dokázal básník Gins­berg napěchovaný sál držet v napětí a úžasu. Když jeho hlas umlkl, hřměl sálem neskutečný potlesk a volání „Bravo! Bravo!! Bravo!!!“ Mistr vypadal vyčerpaně, zdálo se, že každou chvíli upadne. Klátil se, klaněl se, velkým šátkem si přitom otíral zpocenou tvář.

Běžel jsem do pracovny, popadl pamětní marťanskou kroniku a pelášil s ní za americkým básníkem s žádostí o zápis. K mému překvapení Allen Gins­berg už na jevišti nebyl, našel jsem ho až ve foyer u baru, kde dováděl jako čipera. Objímal pohledného hocha Viliama a vášnivě ho líbal na ústa. Adept režie rudnul a lapal po dechu: „Pán Tuček, pán Tuček, chcete podpis? Dajte sem kroniku, rýchlo, Majster vám napíše venovanie!“

Mistr se na mě díval silně nepřátelsky, mával rukou, jakože podpisy až později a tvrdě tisknul pohledného mladíka na své hrudi. Viliam se básníkovi vysmeknul a po kamenných schodech prchal ven z Marty. Mistr za ním. Já s pamětní knihou za oběma.

Inscenace NAOMI

Doběhli jsme k mercedesu, starý básník chytnul Viliama kolem pasu a tisknul ho a tisknul. Zapýřený režisér se bránil: „Pán Tuček, pán Tuček, dajte mu tú kroniku! Rýchlo! Rýchlo!“ Strkal jsem mezi rozvášněného Mistra a ječícího režiséra rozevřenou knihu, chumel diváků kolem nás rostl a ve zbožném úžasu zíral.

Básník povolil sevření a Viliam se mu vysmekl. Mistr vzal kroniku i podávanou propisku, smutně se usmál a přes celý list do ní namaloval velkou kopretinu obtočenou tělem hada s židovskou hvězdou uprostřed. Do okvětí rostliny vepsal tiskací písmena A. H. Řekl: „Můj rod pochází z Ukrajiny, příteli.“ Pod kresbu napsal 12. 3. 93, Brno a podepsal se „Allen Ginsberg“. Setřel si dlaní z obličeje pot a dodal: „Děkuji za pozvání, byl to milý, hezký podvečer!“

Nasoukal se do vozu, zamával, auto se rozjelo a zmizelo v zatáčce někde na Kotlářské. Z hloučku studentů jsem zaslechl: „Nabízel Vilovi v Americe bydlení, peníze, stravu, kariéru, lásku a on ho odmítnul! No, není to blázen?“

Básník Allen Ginsberg již nikdy do Marty nezavítá, zemřel v USA tiše v kruhu přátel.

Režisér Viliam Dočolomanský vystudoval JAMU, obor divadelní režie v ateliéru Arnošta Goldflama, je šéfem věhlasného divadelního souboru Farma v jeskyni, sídlí v Praze a dobývá svým divadelním kumštem svět.

V dubnu roku 2011 byla režiséru Viliamovi Dočolomanskému udělena Evropská Cena nové reality (XII. THE EUROPE PRIZE NEW THEATRICAL REALITIES).

Jaroslav Tuček