Aktuality, Sport

Z plavkyně, gymnastky a atletky Hanky Dvorské se stala špičková kaskadérka

Kaskadérka Hanka Dvorská (57) je opravdový živel. Na rozhovor si mě pozvala do svého bytu. Srazili jsme se u vstupních dveří. Vracela se zrovna ze cvičení, kabelu i s nákupem poslala bez váhání za dveřmi po zemi do kouta. Na můj pohled směřující k bicí soupravě za ni hned také usedla a pustila se do bubnování. Vzápětí nato mě „přinutila“ si to také zkusit. A než se prý naučím nějakou tu rytmiku, uvaří kávu. Tu svoji speciální, vyrobenou z kávy, lžičky medu a několika kapek citrónu.

Ještě před povídáním o jejím životě, setkání s hercem Bradem Pittem (53) i současném špatném zdravotním stavu, jsem si s ní musel zahrát mini stolní tenis aspoň na dva vítězné sety. Byl jsem poražen.

Jako dítě si Hanka vystříhávala fotky indiánského náčelníka Vinnetoua, od pěti let chodila cvičit do Sokola a plavat na pražskou Rudou hvězdu. A protože byla šikovná, zařadili ji brzy mezi závodníky. Musela tak do bazénu každý den před vyučováním.

„Do plavání k Bílé labuti Na Poříčí a poté do školy se mnou jezdila babička, jenže já spíše záviděla ostatním dětem, že do ní mohou chodit společně. U závodního plavání jsem tak vydržela jen dva roky, než jsem se otci doma vzepřela. Nebavilo mě každé ráno tak brzy vstávat a neviděla jsem smysl v tom, den co den koukat pod hladinou na bazénové kachličky,“ říká Hanka.

Plavání vystřídalo cvičení gymnastiky v holešovickém Sokole. Cvičilo se na bradlech, kladině i prostné. A v létě se chodilo na atletiku. Zkusila štěstí i s tenisovou raketou. Na kurtu Štvanice si zapinkala dokonce po boku Hany Mandlíkové (55), přitom trénovat je obě chtěla Věra Suková (†50), wimbledonská finalistka a maminka neméně slavné tenistky, olympijské medailistky Heleny Sukové (52). Jenže s nimi absolvovala pouze dva tréninky. Úraz na motorce vystavil Hančiným sportovním ambicím stopku na dva roky.

„Starší bratr vlastnil motorku a já na ni prostě musela ve 12 letech sednout a projet se. Po nastartování se se mnou sice rozjela, ale já potom nevěděla, jak ji zastavit. Takže jsem se rozhodla jízdu ukončit o strom. To se sice podařilo, jenže jsem skončila pod motorkou, stupačka, která dokázala rozseknout i holínku, se mi zaryla do nohy. V nemocnici mi ránu zašili, ale rána se nechtěla dlouhé měsíce hojit. Naopak, dostala se mi do ní infekce a dokonce hrozilo, že o nohu přijdu. Táta z toho byl tak nešťastný, že mě raději poslal ještě k jinému lékaři. Ten mi ránu otevřel a po dvou letech z ní vytáhl kus holínky, která byla přilepená ke kosti.“

Po uzdravení přišel bratr za Hankou s novou motivací: Budeš ve Svazarmu v Letňanech skákat na padáku! Na první pohled ztřeštěný nápad, kdyby ovšem nebyl v tomto sportu mistrem republiky. A tak už v 15 letech Hanka poprvé vyskočila z letadla s padákem na zádech.

„Nemohu na seskok zapomenout i proto, že můj orientační smysl byl tehdy prakticky nulový. Ještě před otevřením padáku by mě ani ve snu nenapadlo, jaký budu mít problém letiště ze vzduchu vůbec najít. Všechno to bylo tenkrát šedivé a splývalo. Neexistovaly jako dnes nějaké barevné větrné rukávy nebo ohraničené dopady. Naštěstí hned vedle letiště byla továrna automobilky Avia. Zahlédla jsem v ní nějaké kontejnery naplněné železem, takže jsem si to namířila k nim a nedaleko od nich sebou praštila o zem. Naštěstí jsem seskok přežila bez nějaké újmy. V parašutismu jsem se nakonec dostala i do reprezentace.“

Skákat na padáku Hanka začala v patnácti letech

Tento sport se jí nakonec stal osudným. Tou dobou totiž chodíval kolem letiště venčit psa československý průkopník a šéf kaskadérů Jaroslav Tomsa (†85), který po natočení filmu Limonádový Joe začal i s ostatními lidmi ze svého týmu stavět tým pravých profesionálů v tomto oboru.

„Jenže v týmu jim chyběla holka a když za ním filmaři přišli s tím, jak moc by potřebovali někoho, kdo by skočil za herečku z okna, slíbil jim, že to zařídí. A při jedné takové procházce kolem letiště ho napadlo se tam zastavit, aby se po nějaké dívce poohlédl. No a náš trenér mu doporučil mě. Prý jsem dost bláznivá na to, abych roli zvládla. Tomsa mi potom večer zavolal, říkal, že je kaskadér a vylíčil mně, co by potřeboval. Psal se rok 1978, bylo mi 18 let a slovíčko kaskadérství bylo nejen pro mě naprosto cizí. Na nabídku jsem ale přesto kývla. Scéna se natáčela na Malé Straně. Na nějaké trénování nebyl čas a režiséra filmu Karla Kachyňu jsem musela přesvědčit o tom, že houpnout ze třetího patra je ten nejmenší problém.“

Ve svém premiérovém dublu měla Hanka zaskočit za herečku Gabrielu Vránovou. Ostatní naši kaskadéři měli už v té době ledasco za sebou, především stovky hodin přípravy.

„Mně jen řekli, že se v otevřeném okně natočí skutečná herečka, ve které se pohne svědomí, zda má svůj život opravdu ukončit, protože šlo o milostnou zápletku. Potom bude následovat střih na mě, ale tak, aby mě nebylo poznat. Budu stejně jako herečka na chvíli na parapetu otálet a až se ozve povel AKCE, skočím do krabic. A že budu oblečená stejně jako ona. Měla na sobě jen župánek a pantoflíčky. Nohy v nich se mi na parapetu rozjížděly, začala jsem se skutečně bát a nadávala si, do čeho jsem se to nechala uvrtat. Navíc parapet nebyl zrovna dvakrát rovný, takže jsem na něm balancovala, vypadalo to prostě, jako bych nad skokem dolů opravdu polemizovala. Pak se najednou ozvalo AKCE!, já z okna do krabic skočila a ozval se mohutný potlesk všech přítomných, jak jsem to prý skvěle hned napoprvé zahrála. A bylo rozhodnuto.“

Také Tomsa práci Hanky ocenil a nabídl jí trvalou spolupráci. A tak se začala v holešovické Přístavní ulici, tehdy ještě v bytě uzpůsobeném pro kaskadérskou průpravu, učit před kamerou skákat přes kuchyňský stůl, hořet nebo fackovat. To ještě v dobách, kdy se artistické kousky využívaly tak akorát při natáčení detektivek.

„To vše se dělalo bez nějakých pozdějších úprav ve studiu. Když se padalo z koně, tak se opravdu dopadlo na samotnou zem, když jsem se měla topit, tak jsem se málem i utopila. Dnes při akcích používají kaskadéři různá lanka, které nejsou na první pohled vidět. Taková pádová brzda umožní, že dotyčný na zem dopadnout vůbec nemusí. Navíc to jistí ještě i krabice. Tím ale nechci práci současných kaskadérů, obzvláště těch našich, jež patří ve světě k nejlepším, zlehčovat. Ti dnešní musejí být pro změnu také kupříkladu skvělými šermíři i koňáky. Dříve to bylo o šikovnosti i proto, aby nás všechny ty pády tolik nebolely. Vytvořit kaskadérský kousek dokážou dnes experti už i na počítači. Jenže za prvé to není tak dokonalé a za druhé by při takové animaci potřebovali kolem tolik lidí, že je kaskadér vyjde mnohem levněji. Naše řemeslo prostě hned tak nevymře.“

Kaskadér má ovšem smůlu v tom, že ho na úraz nikdo nepojistí, přitom by se zranění nedopočítal. Hanka si například v Turecku při natáčení Kurdské války přetrhla přední křížový vaz, zadní i postranní, a kašovitě si rozdrtila meniskus. Seběhlo se to jen 15 km od Íránu a zdejší doktor si vzal poté, co ji k němu přivezli, kobereček a začal se před nohou modlit. Přesto kaskadérství miluje.

Dubl Petra Martincová ve filmu Byl jednou jeden Polda

„Je to práce jako každá jiná. Musí být ale dobrá parta, která táhne za jeden provaz. Kaskadér musí vědět, že když bude hořet, tak ho jiný uhasí, i kdyby patřil ke konkurenci. Jinak je to pořád dokola. Na danou scénu se čeká a čeká, natočí se třeba během pár minut, a je po všem.“

Když se Hanky zeptáte, na co nejraději vzpomíná, potom je to bezesporu natáčení filmu Troja s Bradem Pittem (53) v hlavní roli, i když patřilo k jejím nejdrsnějším. Na Maltě, která je rájem filmařů, tehdy strávila měsíc. Pitt byl prý profesionálem každým coulem a navíc i skromný. Zatímco ostatní představitelé filmu trávili chvíle ve svých karavanech, Bradovi nedělalo problém nechat si oběd naservírovat „jen“ do plastové misky a posedět při jídle s kaskadéry na obrubníku chodníku.

„Byli tam i herci s nosem nahoru, ale Piťák mezi ně rozhodně nepatřil, i když byl a je pro holky hodně přitažlivý a krásný chlap. A tehdy byl i hodně svalově nabušený. Namísto toho, aby se podvolil podfuku, jako je tomu u mnoha jiných herců s gumovými svaly, i na Maltě denně makal v tělocvičně a před každou scénou posiloval s činkami. Snažil se maximálně, aby ve filmu vypadal dobře, což se mu taky dokonale podařilo.“

Hanka také říká s úsměvem, že měla tu čest, že ji Pitt kopl v jedné ze scén do ledvin.

„Měl mě ve shluku mnoha jiných herců přeskočit. Takové scény jsou předem přesně naplánované, jak mají probíhat, kdo kam spadne, i když to na první pohled působí chaoticky. Tenkrát se to ale seběhlo tak, že do mě někdo ve strkanici nechtěně vrazil, takže jsem upadla jinak a Pitt namísto toho, aby mě přeskočil, to vzal přes mé ledviny. Po skončení akce ke mně přišel a hezky se omluvil. Ono vůbec natáčení Troji bylo nesmírně náročné. Třeba v jedné z posledních scén, ve které hořely a padaly hradby, kolem běhali koně, se kterými byl problém, protože i když jsou filmoví, tak se ohně přece jen bojí, a my jsme pod ně padali. Navíc se natáčelo pět nocí. Byl to hrozný blázinec a chaos. Dokonce takový, že nás musel koordinátor kaskadérů po skončení každého záběru spočítat, zda jsme opravdu všichni.“

Hanku dodnes mrzí, že se během natáčení nenechala s Pittem vyfotit. Tehdy jí to připadalo trapné, nyní by si už takovou příležitost proklouznout mezi prsty nenechala. Na rozdíl od Brada se ale nikdy nepotkala při zaskakování s jeho tehdejší manželkou Angelinou Jolie (41).

„Namísto Angeliny jsem jela na místě spolujezdce autem, které se po nabourání několikrát převrátilo. Do jejich riflí jsem se nedokázala vůbec narvat, tak moc byla hubená, přitom mám štíhlou postavu. Takže jsem musela vzít zavděk jiným oblečením.“

Hanka Dvorská dubluje desetiletí Janu Štěpánkovou (82). Třeba v seriálu Ranč U Zelené sedmy. Namísto Štěpánkové to vzala na malém motocyklu do kukuřice, nebo zaskakovala při její svatbě. Lubomír Kostelka (90) měl ve scéně s kočárem prásknout do koní, kteří měli vyrazit vpřed tryskem. V tu chvíli měla Hanka z kočáru vypadnout. Jenže ať dělali filmaři, co dělali, koním se do úprku nechtělo. Takže nezbylo, než oj kočáru „zapřáhnout“ za silné auto, aby „koně“ konečně správně cukli.

Musketeers – s hlavním hrdinou Dartagnanem

„Nebo jsem za ni seděla v invalidním vozíčku, který táhla koza. Namísto toho, aby se na předem určeném místě se mnou vyvalila do příkopu, uháněla pořád dál. Takže majitel při natáčení opakované scény čekal v místě, kde se vše mělo odehrát a jak koza kolem běžela, trefil ji do boku prakem a vše bylo zachráněno. Režiséři dnes využívají kaskadéry, kdykoliv mají pocit, že by se herec mohl zranit. Umějí si totiž dost dobře spočítat, jaké finanční problémy by jim přinesl i třeba jen vyvrknutý kotník herečky, která běží dolů po točitých schodech a někde špatně došlápne.“

Hanka Dvorská si na nedostatek akčních scén a setkání se slavnými osobnostmi rozhodně nemůže stěžovat. Tak například hořela za Nastassju Kinskou, natáčela s Lorenzo Lamasem, seznámila se s Vinem Dieselem, ve fantasy filmu Letopisy Narnie si vlezla do kostýmu kozy, v nedávno odvysílaném seriálu České televize Trpaslík si zahrála zombie. Podobných rolí ztvárnila už přes sto. Naposledy ji, jako stařešinu kmene zapálili v americko-britském historickém dramatu Britannia, který bude mít premiéru letos. Zaskakovala také ve filmu Snowboarďáci.

„Ani nevím, zda jsem dělala Mádla nebo Kotka. Hrála jsem za jednoho z nich ve scéně, kdy se oba zasní a skáčou na prkně z helikoptéry. Točilo se to v létě, bylo 35 stupňů, já jsem si v zimním oblečení v čepici a s rukavicemi myslela, že umřu. Nejeli jsme kvůli záběrům na hory, ale skákalo se do Labe z 15 metrů. Nikdy před tím jsem něco takového nedělala. Hrozilo mi utopení, protože jsem měla přivázané boty k snowboardovému prknu a po doskoku do vody jsem se na něm otočila hlavou dolů jako kuželka,“ vzpomíná Hanka Dvorská na krušné chvíle.

Na své si přišly i její děti, které si čas od času v nějakém tom filmu taky zahrály. Měly štěstí, že s mámou trávily při natáčení hodně volných chvil. Syn Martin měl dokonce tu čest, že v dublových scénách filmu Bídníci (1998) ztvárnil ve 12 letech opuštěnou dívku Cosette po boku Liama Neesona (64). Ten byl ze skvělého výkonu malého herce tak nadšený, že mu za to slíbil, co si bude přát. A Hančin syn bezprostředně ze sebe vypálil: kolo. A tak mu ho nechal Neeson opravdu přivézt.

„Není jednoduché si takovou práci udržet. Neznám žádnou ženu v mých letech, která by se tomuto řemeslu ještě věnovala. Není to žádná legrace, nechat sebou několik desetiletí mlátit, na těle je to znát, a své si řekne také únava. Já ale pořád sportuji, každou volnou chvíli běhám, shybuji, dělám kliky i dřepy. Až čtyři hodiny denně předcvičuji také aerobic nebo jógu. V zimě jezdím na běžkách a snowboardu, v létě přesedám na kolo. S holkami od vody jsme mistryněmi světa s dračími loděmi. A pořád ještě skáču z letadla. Hraji celý život na kytaru, roky na basu a nyní jsem k tomu přidala bicí.“

Za každou práci je Hanka v současné době dvojnásobně vděčná. Bojuje totiž s nádorem na mozku a takovým adrenalinem přichází aspoň na chvíli na jiné myšlenky. „Vždy mě potěší, když odvedu takový výkon, za který se nemusím stydět a dostane se mi uznání. Není to snadné, protože nejde jen o samotný kaskadérský kousek, ale nesmím se při tom zranit. Je potřeba brát v potaz i okolí, herce, kompars. Musím to navíc provést tak, aby mi nebylo vidět do tváře a nepoznalo se, že herečku někdo dubluje. Záleží tedy hodně i na mně, jak to vše nakonec dopadne. Nelze nic z toho dělat bezmyšlenkovitě. Na druhou stranu jsem moc ráda, že mohu stále ještě zúročovat svůj celoživotní trénink,“ říká na závěr Hanka Dvorská.

Text a foto: Petr Podroužek