Aktuality, Hudba

Album Blues For Salvador Carlose Santany po třech desetiletích

Carlos Santana už od památného megafestivalu ve Woodstocku je světově proslulý hudební pojem. Se svou skupinou i jako sólový umělec patří dnes mezi uznávané kytarové legendy na světě. Hovoří za něj nejen nekonečná řada alb, celosvětová turné, ale i různé charitativní projekty. Do kategorie sólových alb náleží projekt, který v říjnu oslaví 30 let od svého vzniku.

V nahrávacím studiu Plant Studios v Sausalitu v americkém státě Kalifornie začal vznikat už v první polovině roku 1987 nový sólový projekt s devíti novými skladbami. Skladby produkovali různí producenti, ale hlavní slovo měl sám Carlos Santana. Hudební režii měl na starost tým vedený Jimem Gainesem. Také sestava hudebníků, kteří nahrávali, byla pestrá. Carlos Santana (kytara), Chris Solberg (kytara, zpěv), Greg Walker (sólový zpěv), Chester D. Thompson (klávesové nástroje), Sterling Crew (klávesové nástroje, synthesizer), Orestes Vilató (flétna, percussion, timbales, vokály), Alex Ligertwood (percussion, zpěv), Armando Peraza (percussion, bonga, vokály), Raúl Rekow (percussion, conga, zpěv, vokály), Graham Lear (percussion, bicí nástroje), Buddy Miles (vokály), Alphonso Johnson (baskytara) a Tony Williams (bicí nástroje). Pod názvem Blues For Salvador vychází v říjnu 1987 na labelu CBS.

Úvodní skladba Bailando/Aquatic Park začíná strhujícím emocionálním, přesto výtečně seřízeným rytmem, v němž pulsují četné percussion, nechybí syrově dravá technicky suverénní kytara, náladotvorné barvy synthesizerů a elektrického piana a v okamžiku, kdy už jsme nabyli dojmu, že skladba je instrumentální, vstupuje do tématu zpěvák Greg Walker. Plnokrevná barevná hudba po všech stránkách a rovinách.

Plně instrumentálním příspěvkem je Bella, kterou Santana věnoval své dceři Stelle, které se u Santanů přezdívalo „Bella“. Kouzlení na synthesizery, pulsující rytmika a krásně melancholické tóny kytary v zasněných obrazcích inspirované Wesem Montgomerym, Otisem Rushem, Buddy Guyem, T-Bone Walkerem i Johnem McLaughlinem. Estetické krásno v jedinečných obrazech svého autora.

I´m Gone má standardní sound osmdesátých let. Nechybějí zde elektrické bicí nástroje a elektrické percussion. Taneční podmanivost je strhující, s řadou rychle vyměňovaných tónů elektrické kytary. Santana nepokrývá kytarovými party veškerý prostor, ale dělí se o něj nejen s percussionisty, ale i hráči na synthesizery.

Dravou jízdu nabídne skladba ´Trane, v níž vévodí silové dynamické bicí nástroje fenomenálního Tonyho Williamse, kterému Santana výtečně sekunduje až do hardrockového pojednání. Prozatím nej­agresivnější skladba na albu s pořádnou porcí energetického potenciálu.

Do elektronického hávu je oděna i následující skladba Deeper, Dig Deeper. Strojově přesná rytmická sekce pracuje jako čtyřtaktní motor, stejně jako funkově pulsující baskytara Alphonse Johnsona, Santanovo sólo je skvostné, přesto však – zdá se – elektronické zemětřesení je hlavním poznávacím znakem až do konce.

Do mírně jiné kategorie můžeme zařadit skladbu Mingus. Na začátku jsme sice zahrnuti elektronickými výboji, ale je zde více náladotvorných expresí. Jedná se o nejkratší skladbu na albu a jak napovídá už název, je věnována slavnému jazzovému kontrabasistovi Charlie Mingusovi.

Další skladba Now That You Know je záznamem z koncertu během roku 1985 na severovýchodě USA s pohlcující atmosférou na pódiu i v hledišti. Dochází zde k jedinečnému spojení indických hudebních meditativních projevů s hudbou západního světa, jako stěžejní komunikační uzel mezi odlišnými kulturami. Jsme svědky velkého uvolnění energie. Pěveckou příležitost dostává Greg Walker, ale i ostatní zpívající hudebníci.

Do klasičtější podoby latinskoamerického pojetí nás vrací skladba Hannibal, kterou bychom mohli dnes nazvat world music. Plnokrevné zapojení percussion je vskutku famózní po všech stránkách, včetně sborových zpěvů, ale je tu opět Carlos Santana, který na počátku hrál nedlouho na akustickou kytaru a nyní už v dravém zpěvném tónu s úžasnou lehkostí a rychlostí letí prostorem. V závěrečné fázi nečekaně zabloudíme do jazzové polohy a jeho poklidné umírněnosti.

Finále ovšem náleží velmi procítěné skladbě Blues For Salvador, v níž vzdušné víry elektrických smyčců otevírají prostor pro syrovou elektrickou kytaru a teprve za nimi do tématu vstupují basy a další méně nápadná instrumentace. Blues zde není zastoupeno její tradiční formou, ale především expresivními pocity …

Je třeba dodat, že Carlos Santana věnoval album své tehdejší manželce Deborah, se kterou se angažoval v mnoha finančních projektech ve prospěch sociálně slabších vrstev a nemocných dětí. Projekt v roce 1989 dostal cenu Grammy Awards za nejlepší rockovou instrumentální performanci, první cenu Grammy, kterou Santana obdržel.

Petr Gratias