Sport

Jan Novák, přemožitel kanálu La Manche, slaví 75. narozeniny

Jan Novák (74), který je považován za našeho historicky nejúspěšnějšího dálkového plavce, se narodil jako neduživé dítě s nemocným srdcem. Moc roků života mu tak lékaři nedávali. „Zatímco máma s babičkou mě pořád nabádaly, abych neběhal, táta se strýcem naopak tvrdili, že pokud mám zemřít, tak proč by mi něco zakazovali. K tomu se ale přiznali až mnohem později,“ vzpomíná Jan Novák.
„Plavat jsem se naučil ve 4 letech v Piešťanech, když do mě strčili kluci, kteří se honili kolem bazénu. Takovou tou čubičkou jsem se dostal až ke břehu. Když mi bylo sedm, vzali mě kamarádi na koupališti pro změnu ,na maso‘. Věděl jsem prd, čemu tak říkají. Drželi jsme se pod dřevěným mostem na tyčích a mezi šprušlemi se dívali ženským pod sukně.“
Později začal pošilhávat i po boxu. V 15 letech se dokonce stal dorosteneckým mistrem republiky. „Moje boxerská kariéra skončila v Náchodě. Tehdy jsem vyhrál zápas před limitem. S nosem nahoru jsem opouštěl ring, když se mi najednou zatmělo před očima. Probral jsem se až v šatně, kde mi řekli, že ke mně přišel zavalitý borec, jednu mi natáhl a zatímco mě odnášeli, on přistoupil k mikrofonu a šokujícím přihlížejícím sdělil: Já jsem jeho otec. Tenhle blbej sport mu zakazuji, a jestli se to někomu nelíbí, může dostat taky. A v klidu odešel. Potom jsem dělal ještě judo, které se časem otci zalíbilo. Jenže k plavání mě to táhlo více.“
Po vzoru svého otce se Jan chtěl stát letcem. Zamířil tak na vojenské učiliště v Prešově, kde sloužil v té době Jozef Nagy, otec dnešního populárního slovenského zpěváka Petera Nagyho (58). „Vozil jsem Petera v kočárku kolem stadionu, když byl jeho otec na fotbale,“ usmívá se Novák.
Po roce 1968 se vrhl na otužování a kvůli dálkovému plavání se jako prsařský specialista musel více zaměřit na kraul. „Poprvé jsme se s Frantou Venclovským (†64) dozvěděli o Lamanšském průlivu, když donesl časopis 100+1 zahraničních zajímavostí. Byla to pro nás taková neznámá, jako když Gagarina vystřelili do vesmíru. Taky jsme o tom nic nevěděli. Kanál napoprvé Venclovský nezdolal, ale po tom druhém úspěšném pokusu v roce 1971 jsem se na něj obrátil s dotazem, zda bych ho mohl následovat. Odpověděl mi: Kdo jiný než ty, kterýs mi věřil. Tak vzniklo mezi námi velké přátelství. Před odjezdem na Lamanšský průliv mi řekl: Musíš mít štěstí, dost peněz, dobré počasí a umět plavat.“
Poslední rok před La Manche naplaval Jan Novák, který sloužil u armádního letectva, přes 3000 kilometrů. Velkým pugétem a bonboniérou uplatil tehdejší šéfku lázní v Pardubicích, která mu dala tajně klíče od bazénu s tím, že může plavat, ale jen potmě, dokud nepřijde plavčík. V pět hodin tak byl už v plavkách. Doma v pokoji mu k posilování sloužil železný podvozek z vozíku na kameny. Běhal s plynovou maskou, s dvaadvacetikilogramovou zátěží na hrudníku a s pětikilogramovými činkami v rukách. „Lidé na mě pořvávali: Kapitáne Nováku, ještě není válka.“
Kvůli La Manche prodal Jan Novák i nábytek. Musel našetřit také 50 liber na zacínování rakve a její poslání do Československa, pro případ, že by se mu něco špatného přihodilo. Na ochranu těla si vezl pět kilogramů lékařské vazelíny, kterou mu ale námořníci zabavili a místo ní mu dali vazelínu na auto. „Myslel jsem, že mě raní mrtvice, když jsem se později dozvěděl, že za tu lékařskou mohlo být 20 kožichů.“
Z kanálu La Manche, který byl pro něj dosud velkou neznámou, prý obavy neměl. „Když jsem ale jednou letěl nad kanálem jako pilot, proběhla mi hlavou myšlenka: Ty idiote, toto chceš přeplavat? Řídíš tryskáč a jak ten dlouho letí! Když jsem přišel ke kanálu poprvé, tak mě napadlo, že kdybych to býval byl věděl, tak jsem sem nechodil. Tak velké vlny mě přivítaly.“
Jako první suchozemec přeplaval v roce 1974 Lamanšský průliv v těžším směru z Anglie do Francie, což o rok později zopakoval. „Krizi jsem nezažil. Pouze jednou jsem během svítání narazil ve vodě na skelný papír. Hrklo ve mně, protože podobnou kůži mají žraloci. Byla to naštěstí jen zdechlá kráva. Vyběhl jsem na břeh, což je unikum. Plavba končí, když se žádnou částí nedotýkáte vody. Většina přemožitelů tam třeba leží ještě dvě hodiny, než přijde odliv a plavci zůstanou na suchu. Někteří ani nevstanou. Zvládl bych přeplavat kanál bez přestávky i zpátky, ale chyběly mi k tomu peníze. Měl jsem tehdy za sebou už úspěšně zvládnutou trasu z Anglie do Francie. Při zpáteční plavbě jsem bojoval s protivětrem 120 kilometrů za hodinu a s osmimetrovými vlnami. Požádal jsem posádku na lodi, aby mi dala najíst a napít, že zbylých 5 kilometrů pak už zvládnu. Jenže po mně kapitán Noakes nesmyslně chtěl, abych mu za to hned zaplatil! Nepřistoupil na můj slib, že mu peníze dám potom.“
Po úspěšném přeplavání hodil svoje plavky pokaždé do pokořeného Lamanšského průlivu. Prý se to tak dělalo pro štěstí.

Jan Novák po úspěšném přeplavání kanálu La Manche. Jako první suchozemec v historii těžším směrem z Anglie do Francie 1974. Křížkem označený kapitán. doprovodné lodí Val Noakes s posádkou.

Nejvíce si však Jan Novák cení 39hodinové přeplavby z dánského ostrova Bornholm k hranicím Polska a tehdejšího východního Německa o délce 95 kilometrů ve třináctistupňové vodě. A potom taky překonání jezera Bajkal i zdolání řeky Angary v zimě při teplotě vzduchu minus 25 stupňů a vody 0,8 stupňů Celsia. Na hladině se už tvořila ledová tříšť, o kterou se na hrudi pořezal.
„Přeplavba z dánského ostrova proběhla načerno. Jako voják jsem si o povolení na takovou cestu mohl jen nechat zdát. Měl jsem naštěstí za známého Dána, jenž byl polského původu. Seznámili jsme se na moři. Všechno bylo domluveno potají. Museli jsme se dostat přes polské a německé hranice, a to také při zpáteční cestě. Stačilo kápnout na jednoho příliš aktivního pohraničníka a kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Takže to bylo hodně také o štěstí. Jednou k nám ale stejně pohraniční stráž západního Německa připlula. Kapitána se ptali, co jsme zač. Řekl jim, odkud plavu s tím, že snad mě nebudou chtít vytáhnout ven. Nejdříve jim spadla čelist a nakonec nad námi mávli rukou.“
Společně s Venclovským chtěli také společně zdolat Niagaru, ale ten mezitím zemřel. „Ještě nad jeho hrobem jsem Frantovi slíbil, že pokud to jen trochu půjde, zajedu tam aspoň sám. Jenže už jsem nesehnal finance a jak říkala moje máma, nic se nemá lámat přes koleno.“
Za svůj život zachránil Jan Novák 17 tonoucích. Topící se v Praze na Vltavě během povodní v roce 2002, ale spasil i celou rodinu v německém Stralsundu. „Převrhl se tam s nimi člun. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale nejdříve jsem ho otočil, potom zachránil dvouleté dítě, osmiletého kluka a jejich mámu. Ti všichni ještě dýchali, na rozdíl od muže. Ale i jeho nakonec lékaři vzkřísili. Jednou jsem taky spatřil v tramvaji, jak v zimě u zamrzlé Vltavy stojí hlouček lidí. Jeden člověk se tam dostal pod led. Vyběhl jsem z tramvaje, po cestě jsem sundal zimník a skočil jsem pro něj. A zimník mi mezitím někdo ukradl.“
Jan Novák se dnes potýká s problémy s páteří a proto špatně chodí. Lékaři mu dokonce zakázali pohyb ve vodě, aby nedostal mozkomíšní šok.
„Kluci mě však před rokem přivezli k jezeru u Tábora a donesli poté až k vodě. Nějaké stovky metrů jsem uplaval. Začátkem listopadu půjdu na operaci. Profesor Jan Štulík slíbil, že mě z nejhoršího dostane,“ věří Jan Novák, který 16. listopadu oslaví 75. narozeniny.

Text a foto: Petr Podroužek