Hudba

Crusade projekt The Bluesbreakers Johna Mayalla po 50 letech

Britská hudební scéna druhé poloviny šedesátých let byla mimořádně pestrá na nejrůznější žánrové odnože a v letech 1966 až 1970 se jedinečným způsobem dařilo blues. Od rhythmandbluesových námluv se tento americký žánr přeměnil v elektrické blues a bluesrock a stal se tak vděčným tématem pro celou řadu skupin a interpretů.

John Mayall, který se těšil pověsti „otce bílého britského blues“, se svou kapelou Bluesbreakers 12. července 1967 ve studiu Decca ve West Hampsteadu nahrával čtvrté studiové album, které vydala firma Decca 1. září 1967 pod názvem Crusade.

Produkce se ujal jeho stabilní spolupracovník Mike Vernon a hudební režie Gus Dudgeon. Na albu se objevilo 12 nových skladeb, z nichž většina byla z pera cizích autorů, které Mayall s kapelou zajímavým způsobem proaranžoval.

Album bylo nahráno v sestavě: John Mayall (sólový zpěv, varhany Hammond, klavír, foukací harmonika, kytara s bottleneckem), Mick Taylor (sólová kytara), Chris Mercer (tenorsaxofon), Rip Kant (barytonsaxofon), John McVie (baskytara) a Keef Hartley (bicí nástroje).

Oh Pretty Woman – výrazný rhythmandbluesový riff je příležitostí pro kytaru Micka Taylora, jehož ostře hranatý tón s prodlouženým vyzněním je velmi přesvědčivý. Mayall sedí za hammondkami a před mikrofonem a v mezihře dopřává prostor i „přiznávkám“ tenorsaxofonisty Chrise Mercera a barytonsaxofonisty Ripa Kanta. Taylorovo sólo má claptonovskou dravost a dobře se ve skladbě uhnízdilo.

Stand Back Baby – nápadnější rytmický podíl bubeníka Keefa Hartleyho a baskytaristy Johna McVie, který jako jediný zůstal ze staré sestavy. Dlouho se ovšem neohřeje, protože nastoupí do Fleetwood Mac. Sound hammondek má v pozadí velmi důležitý podíl spojovacího můstku s předsunutou instrumentací. Foukací harmonika se zarývá do harmonie stejně jako klouzavé tóny za pomoci bottlenecku.

My Time After A While – krásně vypreparované blues. Mayallův expresivní vokál ve výškách se dobře snoubí s hammondkami, srozumitelnými dechy a kreativně prokreslenou Taylorovou kytarou. Mayall ve snaze dokázat, že našel adekvátní náhradu za Greena, poskytuje mu zde výrazný prostor, a třebaže kapelníkem je tu on, Taylor se v kapele ohřeje přece jenom déle než jeho předchůdci (i když to v daném okamžiku asi nevěděl). Modelový příklad britského rhythm and blues ve vší kráse, když tahle hudba byla králem na pódiích a v hudebních klubech.

Snowy Wood – výtečná McVieho baskytara a Hartleyho stylotvorné bicí poskytují skvělé základy pro dobře zaranžovanou instrumentální skladbu. Prostor zde získávají v unisonech saxofony a hammondky a Taylorova kytara kvílí se správně rozvibrovaným tónem. Jeho výraz je suverénní a stále si zachovává muzikantskou neotřelost, třebaže neběhá po pražcích rychlostí Alvina Leeho. Všechno je správně namícháno v uměřených poměrech. Taylor má spolu s Mayallem na skladbě autorský podíl, což v případě hudebního nováčka v kapele nebylo tak úplně obvyklé.

Man Of Stonejazzově znějící rytmický podíl šustících bicích a swingující rytmika podle amerického modelu dodává písni správnou porci energie. Mayall se vedle zpěvu chopí i foukací harmoniky a výtečné sólo Chrise Mercera na saxofon si teď podává s Mayallem a jeho harmonikou. Skladba působí dojmem dobře kontrolovaného session.

Tears In My Eyes – krásně pomalé blues. Vystihuje atmosféru samotného názvu skladby. (Uriah Heep nebyli první se svou vynikající skladbou na třetím albu.) Mayall se pokládá do obsahu skladby a vyjadřuje svoje depresivní pocity vyzpívaným bluesovým feelingem. Hudební doprovod je potlačen a spíš dokresluje atmosféru, než že by agresivně vstupoval do tématu. Taylorovo sólo je ovšem skvostným příkladem toho, jak hrát bělošským způsobem blues. Z předvedených skladeb pravděpodobně zde předvádí úplně tu nejsuverénnější práci za doprovodu dlouhých tónů saxofonů a bzučení hammondek.

Driving Sideways – tady se ovšem opět rytmicky swinguje jako o život. McVie a Hartley ctí styl, a tak dravost přináší Taylorova kytara a frázující saxofony, zatímco Mayall trochu upozadněn se připomíná údernými, ale méně čitelnými akordy na klavír. Skladbu Mayall převzal z repertoáru oblíbeného Freddie Kinga a Sonnyho Thompsona a společně s Bluesbreakers vytvořili velmi zdařilou coververzi. V další mezihře si Mayall získá prostor a na klavíru to rozjede v majestátním klavírním stylu se smyslem pro proporce. Opakující se schéma v závěru nepostrádá tah na branku a správný švih.

The Death Of J. B. Lenoir – zpívat o smrti je vážná věc, a proto přichází zvážnění a větší interpretační procítěnost hudebního doprovodu. Legátový doprovod instrumentace se houpe jako na vlnách a klavírní party i foukací harmonika mají prostor pro vyjádření s mírně zeslabenými dechy. Taylorova kytara hraje kytarové rozklady a ve skladbě je méně čitelná. Rip Kant na barytonsaxofon zahraje místrovsky vypilované sólo, v němž je melancholie a emoční náboj, který až dosud téměř skrýval.

I Can´t Quit You Baby – zeppelinovští rockeři tuhle skladbu poznají z jejich památného prvního alba se vzducholodí. Budou si ale na ni muset ještě dva roky počkat. Mayall nelenil a legendární song Willieho Dixona zaranžoval pro Bluesbreakers. Emoční vibrace jsou na vysoké úrovní, třebaže Plantova dravá rocková razance stojí přece jenom na jiném podstavci. Mayall si pohrává s jemnými detaily v interpretaci a Taylor vibruje s natahovanými tóny v mezihře s valivě klouzavými dechy a lehce úderným klavírem. Při Taylorových postupech se mi vybaví jeho vystavěný kytarový part ve skladbě Roberta Johnsona Love In Vain – kterou tak skvěle prezentuje na živém albu Rolling Stones – Get Yer Ya, Ya´s Out! Skladba získává stavební pevnost a dynamickou hustotu, jak má být.

Streamline – zrychlené odlehčení přichází s dalším modelem rhythm and blues. Hammondky znějí velmi libě, když do nich vyťuká Mayall melodii, stejně jako při bloudivých tremolech (radost poslouchat), Mercer a Kant výtečně odpovídají a perfektní práci odvádí i baskytara McVie. Taylor je ve skladbě poněkud v pozadí a přihlásí se krátce v závěrečném finále.

Me And My Woman – další coververze je od Gene Barge. Velmi procítěné a interpretované. Mayall si opravdu s interpretaci hraje téměř hodinářským způsobem. Také Taylor v mezihře nic neupírá dané atmosféře, která je ve skladbě velmi důležitá. Daří se ji uchovat v bytostně přesvědčivé výpovědi. Výtečná lahůdka na tohle rhythmandbluesové album!

Checkin´ Up On My Baby – závěrečná skladba pochází opět z pera Sonnyho Boy Williamsona – Mayallova velkého oblíbence. Veden úspěchem jeho skladeb na albu s Claptonem (1966), rozhodl se zařadit další skladbu. Dravé saxofony, správně dusající rytmika a hvízdající foukací harmonika jsou výtečným receptem na úspěch. Taylor si pohrává s tématem v unisonech a v gradujících okamžicích v přibližujícím se závěru alba i on dává o sobě výrazněji vědět. Crusade je příkladem vynikajícího albového počinu, který nezestárl.

Petr Gratias