Hudba

THE MADMEN Z BOSONOH (8. díl)

Ivo Pšikal, Jaroslav Buček, Rudolf Böhm, Pavel Honzák a čupící v popředí Jan Korbička. Bigbít The Madmen v roce 1969

VOKÁLY Z AMERICKÝCH PLÁŽÍ A KUŘIMSKÉ EXTEMPORE SE SRNČÍM GULÁŠEM

Vynikající bigbítovou exkurzí byla návštěva koncertu pražských The Rebels. Konal se rovněž ve vyprodaném sále divadla Reduta. Pražané vystoupili ve „trojce“ a v hudebním repertoáru měli především skladby anglických The Cream. S kytarou se představil Zdeněk Juračka (*1947), s nápadně blonďatým dlouhým vlasem a baskytarou Jiří Korn (*1949) a za bicí soupravou Karel „Káša“ John (*1949–2009). Vystoupení vyvrcholilo bravurním přednesem coververzí Sabres Dance (Šavlový tanec) od Arama Chačaturjana (*1903–1978).

Bigbíťáci z Bosonoh měli štěstí, že Bučkův tatínek, obdivovatel Simonové a Chladila, jezdil s autobusem. Byl to starší typ s vysunutým „šňupákem“, tedy s motorovou částí v popředí mimo samotnou prostoru autobusu. Praga RN, takzvaný Randál. Buček starší, přesto, že nijak bigbítu nefandil, tak vždy zařídil u zaměstnavatele svolení k mimopracovním cestovním jízdám. Tehdy „svůj“ autobus využíval k převážení bigbítové skupiny svého syna i s hudebními nástroji a zvukovou aparaturou do blízkých i vzdálenějších míst, kde hostovali. Komplikaci přinášela Bučkova bas bedna narvaná v uličce autobusu. Nebylo jednoduché repro skříň dostat do dopravního prostředku ani ven. A nadto všichni potřební si „odskočit“ během přepravy ji museli přelézat, dokud z ní po čase její majitel neudělal dvě.

Hudebníci si pro akce v okolí udělali systém. Na domluvené místo v předstihu týdne dovezli zvukovou aparaturu i hudební nástroje a na zkoušky tam docházeli. Mnohdy potom vše přemístili do dalšího nasmlouvaného místa. Vystupovali tak například v Ostopovicích v sále tamní hospody. Byla tam zavedena hromadná městská doprava autobusy. Chodila tam na ně krásná místní děvčata. Ale také tyto taneční zábavy hojně navštěvovali „mlataři“, tedy rváči z Oltecu, Starého Brna. Většinou se vše odehrálo na úrovni a kavalírsky. Dotyčný byl vyzván, aby šel ven, tam dostal dvě tři rány do „tykve“, nebo naopak je rozdal, a bylo „vymalováno“. Žádné „turnaje“ dva, tři, čtyři na jednoho a žádné kopání do ležícího.

Na některém z těchto koncertů Buček ulomil při jakési euforii a vřavě na pódiu u své baskytary krk. Přesto, že ji houslař Zika za pomoci mahagonového kolíku opravil, krk přilepil, už to nebylo ono. Měla od té doby příliš velký dohmat a dala se jen těžko naladit. Také změnila svoji barevnou vizáž. Do té doby černotemně červeně žíhaný povrch byl potom černý.

Domů se z Ostopovic dostávali v zimní plískanici napříč rozestavěnou dálnicí D1 na Prahu „po svých“. A tak se alespoň pro zábavu cestou koulovali. Böhm se této taškařice neúčastnil snad proto, že byl starší, a byl proto klukovsky vybouřený. V tom čase měl již „vážnou známost“, příští životní souputnici krásnou blondýnku Libušku.
V Troubsku se členové bigbítu z Bosonoh prezentovali s ostychem, protože to byla „bašta“ místní, již zmíněné, velice kvalitní bigbítové skupiny The Babies. Přesto se úspěch „Medmenů“ s diametrálně rozdílným hudebním repertoárem, než měli oni, dostavil. Tehdy se dva kamarádi Karel Konečný, zvaný Sadista, vsadil se Zdeňkem Vaněrkou, že jej na koncert ponese na zádech z Bosonoh až do Troubska. A navíc po cestě, tak jak v ruské filmové pohádce o Mrazíkovi, bude vykřikovat, že nic nenese. Přesto, že Konečného bylo kus chlapa, tak Vaněrka, povzbuzován kamarády, vyhrál.

Se jmenovaným Konečným vlastnil Korbička amatérsky sestrojenou motokáru, kterou prodali a zpeněžili. Za utržené peníze nakoupili „šťávu“ do motorky a jeli na výlet ke Konečného babičce. Na zpáteční cestě havarovali a motorka tím pádem byla nepojízdná. Po ošetření v nemocnici, kdy Konečný odešel se zafixovanou zlomenou klíční kostí a Korbička s obvazy notných odřenin, použili zbytek peněz za odvoz taxíkem do Bosonoh. Aby Korbička večerní zábavu za bicí soupravou s bolestmi „přežil“, dostal od Böhma koktejl tišících prášků rozpuštěných ve „dvojce“ vína. Údajně byl potom bubenický výkon jedním z nejlepších v jeho hudební kariéře.

Text: Jiří Donné, foto: archiv Jiřího Donné