Hudba

Big Brother And The Holding Company s Janis Joplin jubilují

Osudy amerických skupin byly mnohdy velmi křivolaké a připomínaly jízdu na toboganu – jinými slovy se tyto kapely úspěšně prodraly téměř na vrchol svých možností a pak buď neunesly tíhu slávy, rozložily je psychotropní látky nebo alkohol, anebo už neměly dostatek tvůrčího potenciálu pokračovat v dalších letech vyrovnanou hudební produkcí.

Skupina Big Brother And The Holding Company vznikla už v roce 1965 v San Francisku a prošla různými fázemi vývoje a proměn členské základny. Za památné vystoupení lze označit koncert v The Avalon Ballroom v San Francisku 4. června 1966, kdy s nimi poprvé vystoupila Janis Joplin, kterou skupině doporučil Chet Helms. Místní tisk pak psal o naději acid rocku. Kapela získala dlouho očekávaný nahrávací kontrakt a 12. až 14. prosince 1966 v Los Angeles tam také nahrála řadu skladeb, které byly zredukovány na deset, a ty se pak dostaly na jejich první eponymní album, které vyšlo v srpnu 1967 na malém labelu Mainstream v produkci Boba Shada.

Nutno podotknout, že velmi důležitou propagací kapely byla jejich účast na památném prvním velkém festivalu v kalifornském Monterey, konaném ve dnech 16. až 18. června, na němž zanechala kapela díky své originální zpěvačce jménem Janis Joplin hluboký dojem, a rovněž syrovému, živočišnému a emocionálnímu podání.

Velký kus práce pro kapelu udělal jejich manažer Chet Helms, který mj. zařídil jejich pozdější přechod pod křídla mamutího koncernu CBS a postaral se o masivní propagační kampaň.

Skupina Big Brother And The Holding Company nahrála album v sestavě: Sam Andrew (sólová kytara, akustická kytara, zpěv), James Gurley (kytara, zpěv), Peter Albin (baskytara, zpěv), David Getz (bicí nástroje) a samozřejmě Janis Joplin (sólový zpěv, tamburína, klavír).

Drtivá většina skladeb pocházela z autorské dílny kapely. Bye Bye Baby zní víceméně tradicionalisticky. Nezkreslené kytary na pomezí jazzu s čistým tónem a průrazná baskytara Petera Albina. Nehraje sice nijak zázračné postupy, ale výtečně vystihuje rytmické detaily stejně jako úsporné bubenické vklady spíše standardního typu Davida Getze. Je zde ovšem sama Janis. Její hlas už na prvním albu prokazuje značnou osobitost a nezávislost, ale nikoliv syrově agresivní model forsírovaného zpěvu. Easy Rider podle nálady a pojetí patří do kategorie spíš elektrifikovaného country. Albinovy basy jsou ovšem velmi důrazné a myslím, že nad kytarovými přiznávkami Jamese Gurleye a sólového kytaristy Sama Andrewa jednoznačně dominují. Sam Andrew zpívá ve skladbě sólo za podpory Janis i ostatních hráčů. Příjemné, ale nijak ohromující. Intruder – více energie vykazuje třetí skladba. Janis se opírá do hlasivek a je velmi přesvědčivá. Když poslouchám hudební doprovod Big Brother And The Holding Company, uvědomuji si, že mohli být velkou inspirací třeba pro pražské Flamengo v éře Karla Kahovce. Light Is Faster Than Sound – zajímavý vokální duet Andrewa a Janis. V téhle skladbě se Big Brother And The Holding Company namočili do americké psychedelie. Sice nijak neuhlazují, ale řada atributů, např. vedení vokální linky a dynamické odstíny včetně syrově rozvířených elektrických tónů Andrewovy sólové kytary, už jsou ukotveny v řadě emocionálního rozpínání mysli a vlivu LSD. Call On Me přivádí do rhythm and blues amerického typu, které Janis ovládala stejně dobře jako soul její konkurentka, v té době snad nejobdivovanější zpěvačka Ameriky – Aretha Franklin. Kapela se drží stylu a nijak nápadně nevybočuje z daných pravidel, a tak se vedle neučesaného hlasu Janis připojuje ve zpěvu i Andrew a druhý kytarista Gurley. Stylové, ale přesto zatím nijak zvlášť provokující. Women Is Losers – tohle je příklad syrového blues, které má kdesi v základech Bo Diddleyho a Johna Lee Hookera. Přesto si skladbu napsala Janis sama. V podobném duchu se snažili uchopit rhythm and blues v Británii třeba Animals, Yardbirds nebo Pretty Things. Výtečně sehraná kapela předvádí raný model námluv bělošské kapely uhranuté černošským blues. Blindman – další skladbu interpretuje Sam Andrew opět za podpory Janis a kapely, která se tentokrát autorsky pod písní podepsala celá. Vliv Yardbirds je ve skladbě dost citelný – tedy po instrumentální stránce a vokálním principu. Down On Me – dobře pojednaná skladba. Myslím, že ji Janis natočila později ještě jednou a ve srovnání s první verzí je ta druhá více přesvědčivá. Chybí zde syrové kytarové sólo a hřmotnější sound, který se podařilo v jedné rovině ze studia přenést i na koncertní pódia. Tady znějí Big Brother And The Holding Company jako ještě hodně „krotká“ kapela. Janis se opírá do hlasu, ale kytary znějí jaksi při zdi, moc opatrně. Caterpillar – zvláštní. Jsme sice v USA v polovině šedesátých let, ale mně se zdá, že tato ryze americká kapela tady zní hodně britsky. Vedení hlasů ve stylu Manfred Mann, hudby ve stylu Pretty Things, místy Small Faces a sborové hlasy málem podle známého Mersey soundu. Na první poslech bych v téhle písni rozhodně nehledal kapelu z Kalifornie! All Is Loneliness je ovšem opět v psychedelických obrazech. Předoucí kytarové party obou hráčů jsou doplňovány bicími, percussion, hutnými basy a tajemně znějícími sbory. Více jasu sem přinese sama Janis, její hlas prořízne ty psychedelické mlhy a jako paprsky ostrého slunce posvítí do psychedelických koutů podzemí.

Debutní album Big Brother And The Holding Company nebylo nijak extrémně úspěšné. Nicméně mohlo být vnímáno jako nadějný start kapely, která by pod citlivější prací producenta mohla vystoupit do vyšších příček respektu hudebních kritiků a dosáhnout i lepšího postavení na americké hudební scéně. To se ostatně později potvrdilo. Vnímejme tedy tohle jubilující album jako kymácející se svíci se sálavým plamenem, který nezhasl a v příštím období svítil jasnějším světlem.

Text: Petr Gratias, Foto: internet