Hudba

20 let starý opus Bread And Circuses skupiny Colosseum slaví

Britská jazzrocková skupina Colosseum náleží mezi živé legendy rockové historie. Jejího pojetí hudby si vzácně cení rockeři i jazzmani. Už v roce 1968, kdy kapela v Londýně vznikla, dokázala upoutat výraznou pozornost nejenom hudebních kritiků, ale i náročnějších posluchačů.

Mezi dubnem 1996 a červencem 1997 kapela natočila v Temple Music Studio v Londýně skladby, které vyšly v srpnu 1997 na albu Bread And Circuses, s antickým názvem Chléb a hry. Produkce se ujal Steve Chase a část kapely. Hudební režii měl na starost Miles Ashton. Co bylo důležité, kapela se vrátila ve své nejsilnější sestavě. Chris Farlowe (sólový zpěv), Dave „Clem“ Clempson (kytara, zpěv), Dave Greenslade (varhany Hammond, elektrické piano, klavír, synthesizer), Dick Heckstall-Smith (saxofony, flétna), Marc Clarke (baskytara, zpěv) a Jon Hiseman (bicí nástroje).

Nové album nabídlo 11 autorských skladeb z pera členské základny. Watching Your Every Move. Dravé kytarové intro, dobře seřízená rytmika a výtečný chraplavý vokál Farlowa. Od prvního tónu je jasné, že máme co dělat s jedinečnou muzikantskou hudební partou, která nám nezestárla a je opět plná energie a dalších hráčských zkušeností pohromadě. Clempson jako kytarista správně zapadá do celkového formátu stejně jako famózní hráč na saxofon Heckstall-Smith. Bubeník Hiseman a baskytarista Clarke hrají s velkým zaujetím a nasazením. Bread & Circuses – liché rytmy na bicí a baskytaru. Velmi účinná kombinace synthesizeru Greensladea, který hru kombinuje na neodmyslitelné hammondky a clavinet. Dlouhé tóny saxofonu a sytý vokální projev. Propojení dechů a synthesizerů vyvolává mírně odér arabské hudby, ale jinak jsme na nekompromisní rockové půdě kořeněné jazzem. Wherever I Go – dumavý úvod na hammondky (trochu ve stylu Czeslawa Niemena), ale Greenslade je suverénní vlastním podáním a Farlowe zpívá s velkým procítěním a každý tón je prodchnutý velkou emocí. Clempson do skladby vloží kytarové sólo. Má roli spojovacího můstku, ale vzápětí získá ostřejší tón a osobitý drive. Střední tempo napovídá, že máme co do činění s baladickým tvarem s výrazným soulovým pojetím za doprovodu saxofonu a mírně kvílivé kytary. Hisemanovy bicí hrají uměřeně, přesto technicky jedinečně a probarvují rytmické základy skladby. High Time – větší energetický nápřah úvodem v mírně hendrixovském duchu, ale další schéma se promění spíše ve funkovou polohu. Výtečné rytmické postupy vybroušené do maximální přesnosti a propojené s dravým vokálem a dlouhými tóny hammondek. Kytarový riff je velmi dobře vystavěn a napojují se na něj baskytara a hammondky a náhle přejde skladba do swingujícího jazzu. Má to švih a energii, žádné unylé tóny, ale několik breaků vrací skladbu do původního tématu. Big Deal – pokud vám na albu tak trochu pořád chybělo blues, tak teď jste se dočkali. Velmi citlivě a s velkou emocionalitou projevu ve spojených vokálních partech Farlowa a Clarkea, ale Farlowe samozřejmě dominuje. Ostatní nástroje mají roli výtečných doprovazečů a nijak se vzájemně nezahlcují instrumentálním běsněním – všechno krásně vyvážené. Heckstall-Smith dostane příležitost k jedinečnému saxofonovému projevu, zatímco Greenslade hraje zatěžkané akordy na klavír a Clempson jemně čeří přechody akordických proměn a tlumená tónová přediva. Líné, mírně zpomalené, ale přesto vám nedovolí zvolená instrumentace usnout. The Playground – hezké akordové rozklady a zpěvu se ujímá Mark Clarke. Má jemnější uvolněnější projev jako zpěvák, jako kytarista dokáže svůj tón podle potřeby řádně přibrousit v dlouhých tónech, které doprovázejí mocné hammondky, jež dostanou svou příležitost zahrát krásnou mezihru střídanou výtečným soundem saxofonu. Tónové zabarvení přivolá na chvilku postpsychedelickou atmosféru, ale jinak se rytmické postupy pohybují spíš v latinskoamerických figurách. Výtečně vypreparované a zahrané. Skladba má impresivní atmosféru v uvolněné harmonii a cinkání akustické kytary, flétny a synthesizeru se děje ve výtečné shodě. Další muzikantská lahůdka.
No Pleasin´´– rytmika šlape v přesném sledu a akcentované riffy instrumentace jsou dalším propojovaným můstkem mezi následující fází skladby. Hráno s úžasnou lehkostí a přehledem, a přesto s řadou zajímavých jemných fines v rytmických breacích a kytarových nájezdech. Tohle je vybroušené do posledního detailu a můj obdiv míří k Hisemanově technice a jeho výtečnému cítění. Je motorem nejen celé skladby, ale i celé skupiny. Vždycky jím byl a zůstává nadále. Propojení rocku, soulu a jazzu v jedinečném formátu. I Could Tell You Tales – výtečný Farlowův projev za doprovodu kapely, která se opírá o dobře vystavěnou melodickou linku, ale i vnitřní napětí, které skladba vyzařuje. Hammondky to podmiňují stejně jako saxofon a výtečně preparované basy. Formálně poměrně složitá harmonická struktura, přesto je skladba čitelná v melodických postupech, ale jednotlivé nástrojové sestupy a vzestupy od moll do dur mají dramatické proměny a Heckstall-Smith opětně dokazuje svoje hráčské mistrovství, posouvající skladbu více k moderní jazzové formě. Rozjímavé a přitom důrazně nesmlouvavé. Storms Behind The Breeze – máme tady další blues. Možná ještě čitelnější než to předešlé. Naléhavý zvuk tremola ham­mondek je famózní a vokální projev Farlowa se hodně přibližuje ke Kanaďanovi Davidu Claytonovi-Thomasovi z Blood Sweat And Tears a tahle skladba to jednoznačně potvrzuje. Oba jsou Páni Zpěváci s velkými iniciálkami. Kontemplativní saxofonové sólo se skvěle propojuje s hammondkami a tikající, přesto důraznou rytmikou, do které Clempson vsouvá svoje kytarové party procítěné, přesto neutahané, ale plné drsné chlapské výpovědi. The One That Got Away – Colosseum se v předposlední skladbě rozhodlo vložit instrumentální kompozice a trochu si „zahrát“ a dravý boogie rytmus bicích a baskytary rozehrává prostorné dravé nástupy hammondek a saxofonu. Elektrická kytara trochu zabloudí k santanovskému odéru, ale nijak to neuráží, protože vzápětí se hudba rozezní dravější směsicí rocku, jazzu, soulu. Popustila se uzda muzikantské expresi a zcela oprávněně zde máme hudbu klasiků svého oboru, na které nijak nezahlodal zub času. The Other Side Of The Sky – poslední skladba má mírně patetický nástup ve zpívaném projevu a zpomalený doprovod se zvolna rozbíhá vpřed. Je tady cílená snaha pohrát si s jednotlivými detaily a měnit vzájemné napětí mezi slokami s mocným úderným soundem a sborovými vokály, které skladbu posouvají na pokraj jazzové opery. Závěr patří výraznému finálnímu zdůraznění pomalu odeznívajících tympánů a varhan … Album plné silných a propracovaných skladeb s pevnými základy jako římské Koloseum.

Text: Petr Gratias, Foto: internet