Zprávy

Recesi otců udržují v cyklistickém závodě O dušu synové

o dušu
Pestrý peloton jezdí po trase z Charvátské Nové Vsi do Lednice, Valtic a zpět do Charvátské. Závod si užívají nejen účastníci, ale i početní diváci kolem trati.

Jak se jezdí o dušu? Jako o život! To ví v Charvátské Nové Vsi už pár let každé malé dítě. Tamní recesistický závod „O dušu“ se pořádá v hrdé obci už 14 let a má pořád stejná pravidla. Mimo jiné v nich platí, že na trase dlouhé 23,2 kilometru mohou závodit jen kola s jedním stálým převodem a běžnou šířkou pláště 32 mm a víc (valivý odpor užšího pláště je mnohem menší), tedy kolo nesmí mít úzký závodní plášť. Bicykl musí být bez zaklapovacích pedálů. Jednoduše řečeno žádná technika, žádné složité převody a přehazovačky. Ovšem i tak je vždy mezi stroji na startu velký rozdíl. Mezi velocipedy starými padesát a více let, kterých je většina, se objevují stále častěji nová kola, která se v poslední době vyrábějí většinou jako mnohem pohodlnější repliky těch těžkých starých.

o dušuA tak byly na silnici před hospodou U Buvola k vidění mezi 149 startujícími kostitřasy, které sotva držely pohromadě, i taková kola, jejichž rámy zdobí viditelné svary po opravách v garážích, či rzí ošuntělé stroje s mohutnými podomácku vyrobenými železnými nosiči, na kterých se možná stále ještě vozí krmení pro králíky či kopřivy pro prasata. A vedle toho krásné nablýskané dámské stroje s barevnou pletenou síťkou jako ochranou zadního kola, aby se do něj náhodou nezamotala vlající sukně jezdkyně.

„Mezi startujícími koly se vždy najdou některé velmi zajímavé i sběrateli ceněné kusy. Například kola vyráběná ve Zbrojovkách Česká Zbrojovka, Zbrojovka Brno či Zbrojovka Stayer i kola vyráběná pro rakouský trh. Najdete tady Esky, Premiéry, Tudory, Tripoli a mnoho dalších včetně mnohdy zatracovaných kol značky Ukrajina,“ říká za pořadatele Jaroslav Kokrhel, který vlastní pár desítek kol jako sběratel. Jak však doplňuje, hlavním pořadatelem je po všechny ročníky Slovácký krúžek Charvatčané, z nějž mnozí členové bývají i účastníci roztodivného pelotonu, ve kterém se nekladou meze fantazii nejen v typu kol, ale i v maskách.

„Závod vznikl vlastně jako pokračování kdysi dávného recesního závodu našich otců,“ vzpomíná další z dlouholetých pořadatelů a zpěvák krúžku Bronislav Radkovič. To si totiž udělali Charvatčané na svou dobu nevídanou legraci, když v roce 1977, tedy v době, kdy byl cyklistický Závod míru nejen sportovní, ale také téměř posvátnou ideologickou akcí, vymysleli a odejeli na trase dlouhé 23,2 km (totožné s tou současnou) – Závod O míru.

o dušu„Akci sice už nikdy nezopakovali, ale recese zůstala zvěčněná na amatérském filmovém pásu. Když jsem to před patnácti léty viděl, nebylo už k nápadu akci zopakovat daleko,“ vzpomíná Radkovič. Závod se jezdí v plném provozu v doprovodu osobáku v čele a traktoru s vlekem jako „sběrným vozem pro odpadlíky“ na konci.

A protože mnozí z účastníků nejsou rozhodně polykači kilometrů, ale klidně se při závodu zastaví i na pivko v hospodě u cesty, je takový povoz vždycky užitečný. Zatímco síla plášťů se účastníkům pečlivě kontroluje, dech osvěžený panáčkem před startem či krev zředěná pivem, prý kvůli vitaminům, nikoho nezajímá. A tak je vítězem vlastně rok co rok každý, kdo si po závodě může o jeho průběhu s chutí a ve zdraví popovídat. „Jen ten větr s občasným deštěm, sviňa, dyby letos nebyl,“ odplivl si jeden ze závodníků, ovšem vzápětí dodal: „Hlavně když je dobrá nálada a pršet je taky třeba…!“

Text a foto: Marek Lukáš