Zprávy

Inženýrka ekonomie vstává brzy. Dojit se musí každý den po páté

U mlsné kozy - Bára a koza
Stádo koz chce Bára ze současných osmnácti rozšířit postupně až na celkem třicet.

Barbora Filipek Spitzová se rozhodně nebojí práce. Ovšem když pětatřicetiletá inženýrka ekonomie začne popisovat svůj každodenní program včetně starostí a překážek kolem podnikání v oblasti zemědělství a zdravé výživy, napadne každého, že na takovém zápřahu rozhodně není co závidět.

„Už nechci kancelář. Teď je moje živobytí hospodářství a především kozy. V současné době jich mám osmnáct a postupem času budu stádo rozšiřovat až na konečný počet do třiceti kusů. Krávu mám zatím také jen jednu, koupili jsme ji se vznešeným jménem Milka, ale na to vůbec neslyšela. Tak jsme jí začali říkat Miluno. To se jí zjevně líbí a velkou radost nám udělá kolem Vánoc, kdy bude mít telátko. Krávy chci mít postupně tři. A k tomu pár oveček, tak do patnácti. Nyní jich je dvanáct a žerou hlavně to, co mlsným kozám nechutná,“ vypočítává Bára, která před několika dny začala prakticky uskutečňovat svůj sen. V Želešicích na Brněnsku, kde hospodaří na výměře zhruba deseti hektarů, si otevřela vlastní mlékárnu U mlsné kozy. V nabídce je zatím skromnější sortiment vlastních sýrů kozích i kravských, které Bára sama vyrábí.

U mlsné kozy před obchůdkem
S malým obchůdkem, který otevřela před pár dny, má Barbora velké plány. Mimo jiné zde chce pořádat různé gurmánské akce.

„Všechny jsou to měkké sýry určené k okamžité konzumaci, část ochucujeme česnekem, pažitkou. Prodáváme i nakládané v oleji a podobně. Zatím je produkce podle dojivosti asi pět kilogramů kozího sýra denně, ale ta se bude postupem času, jak se odstaví kůzlata, zvyšovat. Zájem je a mám pocit, že bude ještě narůstat. O produkty se například hodně zajímají lidé s různými alergiemi a podobně,“ vysvětluje Bára, která je na veškerou fyzickou práci prakticky sama. Zatím jí pomáhá jen paní v obchůdku, za kterým se nachází malá sýrárna, kde se produkty vyrábějí.

Ráno vstává v pět, podojí krávu a kozy. Má na to mobilní dojicí agregát. „Dříve jsem dojila jen ručně, kozy jsou na to zvyklé, ovšem naše Miluna má raději dojení strojové, a tak na ně zvykám teď i kozy,“ vysvětluje. Během dojení ještě stihne nakrmit prasata. To vše jí zabere přes hodinu, pak uklidí doma a nachystá pětiletého syna do školky.

A jak se inženýrka ekonomie dostala k chovu koz a výrobě sýra? „Po absolvování vysoké školy jsem několik let pracovala na pozemkovém fondu. A upřímně řečeno, ta práce mě vůbec nebavila. To jsme bydleli ještě v Brně. Pak jsem otěhotněla a stále víc jsem cítila, že musím udělat nějakou změnu. Jsem hyperaktivní člověk a musela jsem se do něčeho zapřáhnout. A bylo jen logické, že jsem se i s rodinou vrátila domů k otci na vesnici. Ten také dřív hospodařil a asi to ve mně někde zůstalo. To víte, geny,“ směje se blondýnka.

U mlsné kozy v mlékárně
Zde vznikají měkké sýry.

Rodinnou farmu nazvanou rovněž Mlsná koza začala budovat zhruba před dvěma roky, jak sama říká s umíněností jí vlastní a mimo jiné i s finanční výpomocí manžela, jenž se živí ve zcela odlišné branži. Ten pomohl s vybavením mlékárny a sýrárny, jež přišla na 300 000 korun. Velkou pomocí jí byla dotace pro začínající zemědělce ve výši 1 250 000 korun, o kterou usilovala rok. „Koupila jsem nějakou techniku, traktor, teď si na něj musím udělat řidičák a také dokončit zemědělské minimum, což je rovněž jednou z podmínek dotace. Nyní se nacházíme na konci jakéhosi přechodného období. Naším cílem je vyrábět čisté bioprodukty, což by mělo být od příštího roku po vyčištění půdy, kdy už se nebude používat žádná chemie a podobně a píce tedy bude zcela přírodní,“ vysvětluje.

Postupem času chce na farmě zaměstnat tak dva tři spolupracovníky. „Abychom si mohli dovolit odejít, byť jen třeba na pár dnů. To zatím vůbec nejde. A i když 30 procent produkce mohu prodávat mimo naši mlékárnu, zásobovat různé prodejny, které se teď tolik objevují, mě ani neláká. Naopak usiluji především o to, aby si lidi našli raději cestu přímo k nám, kde za naši kvalitu ručíme,“ dodává Bára.

Text a foto: Marek Lukáš