Téma měsíce

Švejk nebyl idiot, říká pravnuk spisovatele Haška

Rodina spisovatele Jaroslava Haška se nezapře ani dnes. Jeho vnuk byl vojákem z povolání, jediný pravnuk Martin Hašek (38) zase tráví hodně času ve své hospodě v Lipnici nad Sázavou, kde jeho praděda psal Osudy dobrého vojáka Švejka. Nestal se z něj ovšem štamgast, ale vaří tady. V Penzionu U České koruny můžete strávit noc i v Haškově apartmá.

„O tom, že mám slavného předka, jsem se dozvěděl úplně náhodou až na základce. Můj táta o něm dlouho nechtěl mluvit. Ve 14 letech ho totiž rodiče poslali na střední vojenskou školu do Bratislavy. Stal se tak profesionálním vojákem, dotáhl to dokonce na podplukovníka, když velel celému tankovému pluku. Svého dědu, respektive Švejka, tajil proto, aby mu ho nepředhazovali a nedělali si z něj v armádě legraci. Často tátu převelovali, takže jsme od mých pěti let jezdili po tankových posádkách a bydleli například ve Vyškově nebo Žatci, proto jsem často střídal školy,“ říká Martin Hašek, pravnuk slavného pradědečka.

O Martina se už na základní škole učitelky často zajímaly poté, co se dozvěděly, jakého že to předka tenhle mladý klučina má. Později na něj upřely svoji pozornost ještě mnohem více, když od něj očekávaly vlohy zděděné po dědečkovi, tudíž i skvělé slohové práce podpořené výbornou češtinou.

„Jenže byly většinou zklamané. Psal jsem dlouhé elaboráty o 30 stranách, které žádná z učitelek nikdy pořádně nepochopila. Navíc v textu nacházely často plno hrubek, což ve výsledku většinou stačilo tak na čtyřku. Dokonce jsem v sedmé třídě dostal z češtiny stejnou známku na vysvědčení. Tenkrát jsem v tom byl ale zrovna trochu nevinně, protože si na mne zasedla kantorka, přitom se jmenovala Čechová. Neměla mě ráda především kvůli tomu, že bytostně nesnášela praděda, což se muselo někde projevit. Přitom v ostatních předmětech jsem patřil k nejlepším. Na učňáku na mne pro změnu soustředil svoji energii učitel, který měl spisovatele a jeho Švejka zase v oblibě, takže z toho měli spolužáci legraci. Pro mne byl takový prapředek tedy spíše handicapem.“

Martinu Haškovi pradědečkův Švejk ani jeho další povídky dlouho nic neříkaly. Namísto toho louskal verneovky nebo
sci-fi, i když ho otec mistrovské dílo číst víceméně nutil. Od devíti let mu podsouval Švejka až k posteli, leč marně.

„Byl naštvaný, nemohl pochopit, že jsem přelouskal maximálně 20 stran. Švejk mě prostě nebavil. Kdo taky dokáže v deseti letech pochopit tento styl humoru? Takže jsem dělal, jak moc mě Švejk zajímá, ale ve skutečnosti jsem se oddával úplně jiné četbě. Nakonec jsem ho celého přečetl až v 18 letech a náhoda tomu chtěla, že jsem si pradědečka vytáhl jako jednu z maturitních otázek. Byla to tehdy pro mne už rutina, povídal jsem o něm spíše nejrůznější historky.“

Fotografie čtyřletého Jaroslava z jeho ještě šťastného dětství, kdy se s dědou Antonínem Jarešem procházel po Karlově náměstí a poslouchal jeho vyprávění o Ražicích, baštýřích a ostatních lidičkách z jižních Čech. Toto vypravování mělo zcela jistě vliv i na jeho tvorbu, ve které se do tohoto kraje často vrací a jméno jeho dědečka se zde několikrát opakuje.

Martin ale po svém pradědečkovi přece jen něco málo zdědil. Romantické dopisy, které psal dívkám, dokázaly totiž rozehřát nejedno srdíčko. V těchto chvílích se dokázal zcela uvolnit a při takovém psaní pociťoval větší svobodu. Dokonce by si prý troufl i na povídky, ale jak s úsměvem říká – jeden génius v rodině stačí.

„Však taky kdo ví, jak by pradědeček psal v dnešní době. V jeho případě mohlo jít o součet geniálních náhod. Jsem ale hrdý na to, že jsem v Lipnici koupil a vedu penzion a hostinec U České koruny, kde tvořil i bydlel. Necítím však vůči okolí nějakou povýšenost. Spíše to beru jako dar a snažím se udělat lidi kolem sebe šťastnými. Občas sem přijede i někdo ze zahraničí, to aby se podíval do míst, kde Švejk spatřil světlo světa, zastavil se u pradědečkova hrobu nebo potkal jeho krev. Zrovna nedávno se tady otočil pro podpis nějaký Číňan a byli tu i Japonci. V Rusku ho milují kvůli jeho historii, ale i proto, že sloužil v Rudé armádě. Na jedné z nejhlavnějších tříd v Moskvě vedoucí na Rudé náměstí má dokonce svoji ulici. Za hranicemi vnímají praděda daleko více a vzhlížejí k němu jako k nějaké modle.“

Spisovatele Jaroslava Haška zná celý svět. Švejk byl přeložen do 58 jazyků a třeba jen v Rusku vyšel nákladem 14 milionů výtisků.

„Kouzlo Švejka stále funguje, protože se v něm představují charaktery postav, které měli lidé 2 000 let před Kristem, před 100 lety, stejně jako dnes, a budou je mít, dokud tato planeta nezanikne. Všichni ti šplhouni, bonzáci a pohodáři jsou v tomto díle obsažení. Bohumil Hrabal prohlásil, že Švejk byl jeho autorovi diktován shůry. Pokud není něco obsaženo v bibli, tak ve Švejkovi to najdete,“ tvrdí Martin Hašek.

Tak trochu ale polemizuje nad filmovým ztvárněním Švejka . Rudolf Hrušínský ho prý zahrál skvěle, na druhou stranu z něho udělal většího idiota a primitiva, než bylo myšleno, neboť Švejk je ve skutečnosti mnohem inteligentnější.

„Častokrát se z pradědečka dělá nesmrtelný opilec a mnohé hospody se pyšní, kolik piv u nich vypil. Stal se legendou nejedné české hospody. Kdyby jen holdoval alkoholu, nikdy by nemohl napsat ještě dalších více než 1 300 povídek, navíc zemřel už ve 39 letech! Vždyť ještě ke všemu sloužil v rakousko-uherské armádě, bojoval proti Rusům, kterým padl do zajetí, ve kterém přežil tyfovou epidemii, aby následně vstoupil do ruské armády. Zúčastnil se jako legionář bitvy u Zborova i Bachmače, byl vyznamenán také Stříbrnou medailí za statečnost II. třídy.“

S Jarmilou Mayerovou někdy kolem roku 1907–1908 foceno na Karlově náměstí. Hašek v tomto období nosil anarchistický knírek.

Jaroslav Hašek byl v manželském svazku se dvěma ženami současně! V Čechách se oženil v roce 1910 s Jarmilou Mayerovou, se kterou měl své jediné dítě, syna Richarda, Martinova dědečka. Z Ruska si později přivezl druhou manželku Alexandru Lvovou, zvanou Šura, kterou si vzal v roce 1920, přestože nebyl rozvedený. Ale prošlo mu to. Po návratu domů se chtěl postarat o šíření bolševismu, ale zjistil, že je to marné. V té době se mnoho jeho přátel k němu obrátilo zády, proto odešel do Prahy, kde se ho sice ujal František Sauer, první nakladatel Švejka, ale Hašek začal také více holdovat alkoholu.

Martin Hašek přiznává, že byl jeho praděd tulákem a rozhodně nebyl stvořený pro rodinný život, přestože se se svou první manželkou Jarmilou Mayerovou milovali.

„Stalo se třeba, že když šel s Ríšou do hospody oslavovat jeho narození, tak ho tam zapomněl. Poté, co si to uvědomil, běžel sice zpátky, ale hostinská ho mezitím Jarmile donesla. Když dostal peníze na kočárek, potom se týden neukázal a všechno propil. Prý zvládl až 30 piv denně. Z Prahy, to už byl se Šurou, utekl do Lipnice nad Sázavou, kam ho přivedl malíř Jaroslav Panuška. Přitom to nedal nikomu vědět, takže byl prohlášen za nezvěstného. Ozval se až po 14 dnech ze „své“ hospody U České koruny, neboť zde sídlila i pošta. Až poté za ním dorazila i Šura. Pradědeček nebyl zodpovědný ani v tom smyslu, že by se snažil jako mnoho jiných nějakým způsobem zabezpečit rodinu. Třeba aspoň výživným. Vztah k dětem prostě neměl. Dával přednost kamarádům, své tvorbě a tuláctví.“

V lipnické hospodě bydlel Jaroslav Hašek rok a půl, nájem platil z honorářů za Švejka, jehož text posílal denně do Prahy právě Sauerovi. Později si v obci koupil starší baráček za 20 tisíc korun, který začal rekonstruovat, protože se chtěl už usadit a žít někde se Šurou natrvalo. Našel tady to pravé místo a potřebný klid, bohužel si toho moc neužil. Bydlel zde pouze od října do ledna 1923, kdy umřel.

„Do té doby byl vlastně bezdomovcem. Psal ve svém pokoji v hospodě i v lokále, podle nálady. Povídal si tady s lidmi a na druhý den písaři Klimentu Štěpánkovi diktoval vše z hlavy, tedy bez jakýchkoliv poznámek. Zapamatoval si vždy jen poslední větu, aby se od ní později odpíchl. Musel tak mít i skvělou paměť, aby text na sebe plynule navazoval a nic se v něm neopakovalo. Zapsanou stránku textu si vždy nechal přečíst, aby v ní poté udělal jen minimálně oprav. Hodně odborníků nechápe, jak při jeho stylu života mohl mít tak geniální paměť.“

Jaroslav Hašek je pohřbený v Lipnici nad Sázavou na starém hřbitově. Za poslední léta se našlo plno těch, kteří by ho chtěli exhumovat a přesvědčit se, na co vlastně zemřel. Oficiální zpráva hovoří, že šlo o ochrnutí srdce.

„Spousta lidí by ho chtěla vykopat, protože existuje teorie, že mohl být otráven arzenem, neboť ho smrt zastihla tak znenadání. Prý mohl být ruským agentem a někdo nemusel mít zájem na tom, aby v psaní pokračoval a začal si třeba dělat legraci z generálů sloužících v legiích i z Rudé armády. My však už chceme dát Jarouškovi klid. Nechceme se v tom nějakým způsobem rýpat. Vykopávání nám připadá moc morbidní,“ říká na závěr Martin Hašek.

Text: Petr Podroužek Foto: Petr Podroužek a archiv Martina Haška