Téma měsíce

I taková byla druhá světová válka

Před pár dny povýšil prezident Miloš Zeman celkem 15 lidí včetně čtyř veteránů z druhé světové války. Vyšší generálskou hodnost získal jeden ze dvou posledních žijících pilotů bojujících za druhé světové války v britském stíhacím letectvu – brněnský Emil Boček (94). Dosavadní brigádní generál se stal generálmajorem. Z hodnosti plukovníka byli do hodnosti brigádní generál povýšeni piloti britské RAF Pavel Vranský a Miroslav Antonín Liškutín (97), rodák z Jiříkovic u Brna, který žije dlouhá léta ve Velké Británii, a bojovník z východní fronty Václav Kuchynka. Byli oceněni za hrdinství.

Před pár dny také skončily oslavy konce druhé světové války v Evropě. Přinášíme vám z tohoto období dva příběhy z mnoha těch, které by stály za vyprávění.


Před osvoboditeli schovávali ženy

Zleva Pavla, František a Jan Jirauchovi

Vranová Lhota na Svitavsku byla za třicetileté války krutě vydrancována Švédy i císařským vojskem. Srovnána se zemí mohla být jen pár hodin před koncem druhé světové války v Evropě a dva dny po vypálení nedalekého Javoříčka.

„Lidé tady žili ve strachu, ale prakticky bez zabíjení. Mnohé se změnilo až v posledních týdnech války. Čeští i němečtí obyvatelé Vranové Lhoty s hrůzou pozorovali ohromnou světelnou zář, jež v noci 5. května vyzařovala nad kopcem z deseti kilometrů vzdáleného hořícího Javoříčka. Šlo o předzvěst krušných chvil, které nás čekaly,“ vzpomíná na konec války Václav Schreiber (76), jehož rodina si také v tomto období prožila své.

Po vypálení Javoříčka přišla do Vranové Lhoty silná jednotka německých vojáků ustupujících před postupující frontou. Ve vesnici je museli místní ubytovat, dát jim najíst, postarat se o jejich koně. V rodině Pudilů měli azyl dva vojáci, přitom jeden z nich se hned spřátelil s jejich desetiletou dcerou Františkou, houpal ji na koleně a vyprávěl o tom, že se těší domů, kde na něj také čekají děti. Odehrálo se to v podvečer 6. května, než musel na hlídku. Kolem půlnoci ho někdo zastřelil. Dodnes není jasné, kdo za tím stojí. Většina však byla přesvědčena, že šlo o partyzány, kteří chodili do vesnice za děvčaty.

„Němci poté shromáždili všechny muže a chlapce od 13 let za obecnou školu před hlavně kulometů s tím, že je tady postřílí. Jako první to měl odnést starosta. U něho bydlel velitel Němců. Starosta se poté na něj obrátil s výčitkou: „Už neplatí vaše důstojnické slovo? Vy jste říkal, že za jednoho mrtvého vojáka případně zastřelíte deset mužů a potom dědinu vypálíte.“

Václav Schreiber

Osudným se stalo zastřelení německého vojáka pro Jana Jiraucha, bratrance právě Václava Schreibera. Obsazování Čech a Moravy psychicky nezvládl jeho otec, major letectva, a v roce 1939 se z uražené důstojnické cti zastřelil. Vůbec nebral na zřetel, že na světě nechal na pospas manželku se třemi dětmi. Ta se následně přestěhovala ke Schreiberům. Jan sice studoval průmyslovku v Brně, ale v osudný čas ležel ve Vranové Lhotě s horečkou. Němci, kteří kontrolovali dům od domu, na něj přišli a pohrozili mu, že pokud nevstane, zastřelí ho v posteli. Takže se oblékl a také odešel na popraviště.

„Společně s ním odvedli i mého tatínka a dva bratry – Josefa (21) a Zdeňka (19). Situaci zachraňovala především Rozalinda Bäckerová z rodiny německého četníka sloužícího v Litovli. Neustálým dohadováním se usmlouvalo, že zastřeleno bude „pouze“ 20 mužů a následně „jen“ 10 chlapů. Během těchto chvil se Jan Jirouch schoval za přilehlá vrata. Možná, kdyby vlezl ke koňům do maštale nebo do chlíva ke kravám, nic by se mu nestalo. Jenže si myslel, že uteče do lesa. Němci ho však prchajícího spatřili a křičeli za ním – Halt! Halt! Jenže se nezastavil, a tak ho zastřelili. Poté Jendu odnesli k nám domů, ležel v průjezdu. Sestra u něj seděla dvě hodiny, než skonal. Ze zatčených mužů se vrátil i táta s bratrem Josefem, Zdeněk zůstal mezi posledními desíti.“

S tehdy pětiletým Václavem a jeho starší sestrou Annou se snažila obměkčit Němce i jejich máma Anna Schreiberová. Jenomže ti ji nechtěli za odsouzenými pustit. Nakonec si dodala odvahy a strážnému zalhala, že s ní chce mluvit jeho velitel.

„A tak ji za bratrem i s námi pustil. Na odpověď, zda se bojí, odpověděl, že je rád za svaté přijímání, u kterého byl předešlý den. Jak jsme odcházeli, zaslechli jsme výstřely. Máma si myslela, že zastřelili jejího syna Zdeňka, a psychicky se zhroutila. To však létaly vzduchem kulky, které zabily Jana. K mámě chtěli poté přivolat souseda lékaře, ale nikdo ho nemohl najít. Před zastřelením se totiž schoval do žumpy.“

Nakonec Němci odvezli, i přes naléhavé prosby Bäckerové, Krejčího a Švece. Krejčí nechtěl prozradit, kde má své syny, kteří utekli krátce před zatýkáním mužů, a Švec byl podezřelý ze spolupráce s partyzány. Za pár dní byli oba nalezeni v lese u Hraniček mrtví. Den poté skončila v Evropě válka.

„Zdejší partyzáni vykradli četnickou stanici, z pošty ukradli 15 tisíc korun a chtěli dokonce zastřelit i mého otce jako případného svědka, který vše možná viděl, protože jsme bydleli hned naproti poště. Nakonec jim to jeden známý rozmluvil. Prý než zastřelit kováře, za nějž by dal ruku do ohně, ať popraví raději jeho. Tak nás nechali na pokoji. K nám jinak nechodili, většinou jen do hospody nebo do domků na kraji dědiny,“ říká bývalý starosta Vranové Lhoty.

V hospodě u Švece zastřelili partyzáni tři německé četníky, kteří sem chodili denně na oběd a večeři. Šlo o odvetu za Věroslava Žáka, kterého četníci hledali z důvodu zběhu z nuceného nasazení. Zrovna štípal dříví na dvoře, a jak je spatřil, ztratil nervy a začal utíkat. Četníci ho zastřelili.

 „Tady s německými četníky byli snad všichni zadobře. Jejich zabitím partyzáni zalarmovali gestapo. Za místní orodovala opět Němka Bäckerová i tím, že partyzáni přišli a zase hned utekli do lesa a obyčejní lidé jsou v tom nevinně. Partyzáni také zastřelili promítače kina. Údajně za ním chodili dva neznámí chlapi a prý mohlo jít o gestapáky. To ale nebyl jediný případ toho, jak tady a v okolí řádili. Navíc se partyzáni muchlovali s místními ženami. Ve Vranové Lhotě stejně jako v případě Javoříčka nadělali spíše hodně zla.“

Rodina Schreiberova. Zleva – Anna, Josef, Zdeněk, Marie a dole Václav s rodiči Josefem a Annou

Vranová Lhota ale naštěstí popelem nelehla. Den poté, co odtud ustoupili Němci, sem přišli Rusové, vymetající chalupu po chalupě.

„Chtěli jen jíst, pít a hlavně ženský. Máma tak raději zamkla sestru na půdě. Mezitím jeden Rus, na první pohled Asiat, seděl tady u okna a naléval si do hořčičáku z pětilitrové láhve denaturovaný líh. U jednoho z místních pobíhal jiný Rus a sháněl se po místě, kde by vykonal svoji potřebu. Domácí mu ukázali splachovací záchod. Hleděl na něj nevěřícně, protože nic takového neznal, a tak nehlídán odešel do ložnice a vykadil se tam za postel.“

Po válce i ve Vranové Lhotě udával pomalu každý každého, i když se tady i s Němci žilo do té doby v symbióze. Za války ti horliví, kteří donášeli Němcům, se po jejím skončení vrhli na německé rodiny, vytáhli je i s dětmi za dědinu, kde si museli vykopat společný hrob, a umlátili je krompáčem.

„Je to jako v tom vtipu, když přišla babička po válce na místní národní výbor a pozdravila Heil Hitler! Tam sedící soudruzi ji upozornili – ale babičko, doba se změnila, teď se zdravíme ,čest práci´. A ona odvětila: Doba se změnila, ale lidi tady zůstali stejní.“

Při ústupu s sebou nestačili Němci odvézt všechny nakradené věci. „A tak co naznali, to zahodili na hromadu vzdálenou od našeho domu asi 1,5 kilometru a poté ji vyhodili do vzduchu. Po explozi nám tlaková vlna vysklila okna. Kdo se nebál, jel se brzy po denotaci podívat, co by se dalo zachránit. Někdo si odvezl třeba motorku se sajdou, jiný koberec,“ dodává na závěr Václav Schreiber.


Jan Irving, lovec německých ponorek

Jako desátník aspirant na letišti v pražské Ruzyni v roce 1936

Generál československého letectva Jan Roman Irving (†82) se jako mnoho jiných nedokázal smířit s okupací nacistickým Německem, proto v květnu 1939 opustil Československo a upsal se cizinecké legii. Do historie 311. bombardovací perutě RAF se zapsal jako vynikající pilot s největším počtem odlétaných operačních hodin. Dodnes se spekuluje nad tím, kolik ponorek vlastně potopil. Ještě za života byl omylem posmrtně vyznamenán. Čtyřiadvacátého dubna to bude přesně 20 let, kdy tento svět navždy opustil.

Jan Irving se narodil v Lisově na Plzeňsku 7. března 1915, tedy přesně na den a měsíc, jen o 65 roků později jako prezident Masaryk. Už v dětství stavěl letecké modely a za ušetřené peníze si kupoval příručky o aeroplánech. V roce 1933 se přihlásil do vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Po vstupu do cizinecké legie v Polsku odplul v létě 1939 do Francie, kde provedl několik nočních bombardovacích náletů. Kapitulace Francie ho zastihla na letišti Agen u Bordeaux. Zde se narychlo domluvil s dalšími třemi Čechy a společně vzlétli na bombardéru Amiot 351, který byl dobrý tak akorát na generálku, směrem k Anglii.

Silný protivítr, málo benzinu, žádné radionavigační pomůcky ani mapy, to vše nakonec změnilo jeho rozhodnutí doletět až do Anglie. Proto posádka obrátila stroj na východ a pouze s jedním funkčním motorem dokázala přistát v Jugoslávii. Před gestapem utekla do Turecka, a aby přežila, musela sbírat na ulicích zbytky jídla. Irving to odnesl žloutenkou. Po následném nalodění a plavbě přes Palestinu, Egypt a Jihoafrickou republiku zakotvil jejich konvoj 21. května 1941 v anglickém Liverpoolu. Od jejich působení ve Francii však nikdo z našeho vedení zahraničního vojska nic nevěděl, proto byli považováni za mrtvé. Dokonce byli vyznamenání československou medailí Za chrabrost in memoriam.

„Dostali se kvůli tomu do roztržky s generálem Janouškem, neboť byli nařčeni z toho, že se schválně vyhnuli bojům. Táta naopak obvinil naše velení, že je nechalo ve Francii na holičkách,“ vzpomíná na otce jeho syn Jan Irving (57) mladší.

S dcerou Adrianou a synem Janem

V Anglii u Královského letectva chtěl Irving k stíhačům, ale zařazen byl ke slavné 311. československé bombardovací peruti, která měla v té době obrovské ztráty. V RAF na letounu Wellington zajišťoval se svou posádkou v době invaze Spojenců do Normandie vyčištění Atlantiku od nepřátelských ponorek. Velmi úspěšné bylo pro peruť 27. září 1943, kdy jeho letoun v 15.20 zaútočil na ponorku a následně ji zničil raketovými průbojnými náboji.

Irvingova osádka objevila německé ponorky celkem osmkrát. Přitom mnoho jiných pilotů létalo nad oceánem i měsíce, aniž by vůbec na nějakou loď narazili. Irving byl přesvědčen o tom, že jich poslali ke dnu pět. Přiznána mu ale nebyla ani jedna.

„Z vyprávění válečných veteránů jsem slýchával něco jiného. Faktem je, že vyhodnocování úspěšnosti útoků probíhalo v RAF podle přísných kritérií. Když nebylo dokázáno, především filmovým materiálem, že došlo ke zničení protivníka, tak se přiznával jen pravděpodobný úspěch. Na druhou stranu, pokud se na moři objevila olejová skvrna, což se po jejich útoku stávalo, tak bylo jasné, že musela odněkud unikat. Táta určitě přispěl k jejich zkáze,“ je přesvědčený Jan Irving, úspěšný český kytarista.

„Arnošt Polák, který dosud žije v Anglii, se mi přiznal, že s ním lítal rád, měl v jeho přítomnosti pocit bezpečí. Z táty prý vyzařovala spolehlivost, což dodávalo odvahu i ostatním. Když jsem se ho ptal, jak dokázal zvládnout všechny ty tlaky, stres a strach, odpověděl mi, že věřil na osud.“

V době volna vyráželi letci v Anglii i za zábavou. K prodeji tam tehdy byla levná auta, neboť pro civilní obyvatelstvo nebylo dost benzinu. Letci si tak pár vozů za společně nastřádané peníze koupili a občas si zajeli do kina nebo do barů.

„Táta mi vyprávěl, jak letadla připravená k okamžitému vzletu stála plně natankovaná. Když však byla akce odvolána, potom mechanici museli u nich otevřít kohouty od nádrží a nechat vytéct na letištní plochu tisíce litrů toho nejkvalitnějšího benzinu, aby v případě napadení všechno nevybuchlo. Čechoslováci přišli s nápadem, jak toho využít. Někdo v takovém případě jakoby náhodou odložil něco nepropustného pod místo, odkud benzin vytékal. A pak se mohlo uhánět za zábavou. Anglické policii bývalo podezřelé, že kdykoliv krátce poté, co byl let zrušený, vyrazila na cestu dlouhá kolona aut plná veselých kluků. Kontrolovali jim auta, takže se benzin přibarvoval, mechanici namontovali tajné nádrže pod blatníky. Angličané o tom nejspíše věděli, ale pilotům na druhou stranu fandili.“

Jan Irving (čtvrtý zprava) po dekorování Čs. válečným křížem prezidentem Edvardem Benešem.

V červenci 1944 byl lovec německých ponorek Jan Irving poslán na Bahamské ostrovy, aby zde připravoval posádky pro boj na moři. Předváděl jim tam s bombardérem kousky, o kterých si mnozí mohli nechat jen zdát. Na dvoumotorových wellingtonech a čtyřmotorových liberatorech nalétal úctyhodných 1 125 operačních hodin ve 115 operačních letech. V srpnu 1945 se „nebeský jezdec“ dočkal vytouženého návratu domů. V Praze přistál s liberatorem v hodnosti kapitána. Později začal létat jako pilot u Československých aerolinek.

Po skončení války měli také letci touhu oslavovat vítězství, a hlavně si odpočinout od psychického i fyzického vysílení. Vůbec netušili, co na ně zrádci s touhou po moci chystali. A tak byl také Irving v roce 1948 z politických důvodů vyřazen z létání. Odseděl si i pár let v ruzyňském vězení.

„Když válka skončila, bylo mu 30 let. Dostal nabídku odejít k holandské společnosti KLM, ale odmítl ji, protože se vrátil domů po dlouhém odloučení od rodičů, na které pořád myslel. To ale platilo také o ostatních, takže když ve válce umírali, volali: Sorry, mámo!“

Částečně rehabilitován byl Jan Irving až v roce 1968, kdy se o příslušnících RAF začalo opět všude mluvit. „Dokonce po mně učitelky ve škole chtěly, abych jim o tátovi vyprávěl. Lidé u nás měli potřebu zase trochu svobodněji dýchat a otec byl znovu přijat mezi piloty ČSA. Chodil jsem s ním na letiště, kde mě zasvěcoval do všeho možného. Když jsem s ním letěl, tak třeba po vystoupání do letové hladiny oznámil druhému pilotovi – on si to teď vezme mladej – a uvolnil mi svoje sedadlo. Stačilo mi držet knipl,“ usmívá se Jan Irving mladší.

Jeho otec se později podruhé oženil s vdovou po Vilému Bufkovi, jiném bývalém letci RAF. V roce 1984 se mu syn nevrátil ze zahraničí. „Když jsem emigroval, předpokládal jsem, že se už neuvidíme. Moc mě to deprimovalo, ani jsem tátovi o plánu dopředu neřekl, abych mu nezpůsobil velký smutek. Stal se ale pravý opak toho, co jsem očekával. Táta si zjistil moji adresu v Holandsku a poslal mi dopis, ve kterém stálo doslova – Synáčku můj drahý, je mi líto, že jsme se už nestačili rozloučit, na Tvém místě bych nejednal jinak, přeji Ti hodně štěstí a neboj se mi psát. Adresu znáš.“

Se svým otcem se setkal znovu až v roce 1990, když přijel do Československa se svou manželkou a dvouletým synem. „Zrovna kutil něco na dvorku. Když jsme vstoupili brankou, zvedl hlavu, koukl na mne trochu zkoumavě a na pozdrav odpověděl – no tak tě teda pěkné vítám.“

Jan Irving se dočkal plné rehabilitace po listopadu. V roce 1995 byl povýšen na generála. Kromě mnoha jiných poct mu francouzský prezident propůjčil Národní řád Francie za zásluhy s právem nosit titul rytíře. Před více než 20 lety se ho snažil soudně dostat z bytu ve své vile její majitel. Bez úspěchu. Jan Irving zemřel 24. dubna 1997 ve věku 82 let v Praze. Krátce předtím ještě řekl: Kdyby se čas mohl vrátit, šel bych do toho znovu.

Petr Podroužek